Přehled čísla 2012/VII/3 CJ

Přehled čísla 2012/VII/3 AJ

Na tomto místě se snažíme poukazovat k původním a jednoduchým pravdám, jež jsou v souvislostech zvratu základních hodnot zanedbávány. Činí tak za nás především naši autoři...

Přehled čísla 2012/VII/2 CJ

Přehled čísla 2012/VII/2 AJ

Vážení naši přátelé a příznivci,

Envigogika se vám opět hlásí, v době, kdy podzim je definitivně zde a my jsme se zase vrátili do škol. A protože se v takovém čase začíná opakováním, zrekapitulujeme si tuto naši situaci i my. Dnes a každý všední den sedí v lavicích základních škol v naší zemi něco přes ¾ milionu dětí, a z těchto dětí později více nežli dvě třetiny dokončí ještě stupně další, absolvují školy střední nebo vysoké. Jestliže před padesáti lety počet lidí s nejméně výučním listem nedosahoval ani 20 % populace (maturitu či vysokoškolský titul mělo jen 10% dospělého obyvatelstva), kdežto 80 % připadalo na ty, kteří vychodili pouze školu základní, v současné době je tomu přesně naopak (nejméně maturitu má skoro polovina lidí, a vyučených je více než třetina). Takže nakonec počet těch, co mají pouze vzdělání základní, jen o málo převyšuje počet vysokoškoláků (17 resp. 12 %), a podíl této „intelektuální elity“ stále stoupá – ale pozor, stoupá i množství lidí tzv. bez vzdělání [1]. Vypadá to tedy, že všichni se stále více zabýváme činností vysoce abstraktní, a věci obyčejné ztrácejí svoji cenu. Jsme vzdělanější, proto(že) život jednotlivce je stále složitější, a také chod společnosti se proměnil na složitou technologii. Prostor, kde se mohou projevit přirozené touhy či rozhodnutí, se tak ale stále zmenšuje a je také čím dál těžší jej znovu otevírat či bránit. V tomto vysoce sofistikovaném, na údržbu náročném světě se dobře daří především systémům jeho správy, přičemž služba těmto systémům stojí většinu myšlenkové energie nás všech. Na tom jistě není nic špatného – pokud by technologie této správy či údržby soustavně neodvracela pozornost od toho, co má být spravováno. A tak právě v souvislostech světa mizejícího je třeba otázky po smyslu a cílech (nejen) vzdělání klást vždy znovu…

…což se stále pokoušíme činit. Chceme tak především ukázat, že mnohé z toho, co by mohlo být ve víru doby zapomenuto, může mít pro člověka zásadní význam ‑ a tak je třeba tyto mizející prostory svobody a přirozenosti stále otevírat, a také si uvědomovat jejich místo či působení ve vzdělávání. Tato reflexe pak může být i způsobem vedení kritického dialogu s těmi, kdo tento smysl a význam třeba nenahlédli. Za nás jej vedou naši (často osvědčení) autoři, a tak se i v tomto čísle Jan Činčera zabývá hodnocením programu, který má rozvíjet vnímání přírody „všemi smysly“ a zkoumá jeho působení na různé skupiny žáků. Tomáš Matějček a Jan Bartoš dokládají, že orientace učitelů a studentů učitelství všemožných aprobací v základních environmentálních pojmech (a tedy jejich gramotnost v této oblasti) je povětšinou nedostatečná a svědčí o jejich poměrně povrchní informovanosti. Strach z lesa, to je téma dalšího výzkumu Jana Činčery ‑ jak je vidět, dnešní děti do lesa moc nechodí, a jejich představy o nebezpečích, která tam mohou potkat, jsou navíc nereálné. Co s tím? Pomohou nám znalosti, tak, jak je nabízejí dostupné učebnice? Metodiku jejich hodnocení, široce použitelnou na různé obory či předmětné oblasti, představuje (v jazyce anglickém) Libuše Hrabí. Nebo je třeba zapojit cit, dotyk, vlastní tělo a jeho spontánní projevy? Ondřej Navrátil uvádí několik výtvarných strategií využitelných ve výuce, které dokáží zprostředkovat osobní prožitek přírody. 

To je přehled textů pedagogického zaměření, v tomto čísle ovšem věnujte pozornost též příspěvkům s obsahem odlišným. Když jsme před lety pojmenovali jednu z rubrik Inspirace, netušili jsme, jak moc jsme se strefili do jejího budoucího obsahu. A tak vám dnes můžeme pro inspiraci nabídnout mj. texty, které by mohly sloužit jinému okruhu čtenářů nebo i praxi – ale neslouží. Ať již jsou důvody, proč zabloudily k nám, jakékoli, pro Envigogiku je to dobře a v tomto čísle si tedy můžete přečíst vynikající studii o možnostech efektivního využití urbanizovaného území i způsobech jejich hodnocení z „pera“ Jiřiny Bergatt Jacksonové, nebo zajímavý přehled celosvětové spotřeby nerostných surovin, ukazující (neradostný) výhled do budoucna, jak jej zpracovala Zdeňka Petáková. O vyhlídkách kraje, který historicky těžbě surovin sloužil v Čechách – Krušnohoří – píše Petr Mikšíček: „energetická“ pověst této krajině podle něj přináší stále nové (ekonomické) zneužívání, byť by se mohla proměnit v energii duchovní. Tak jako i mnohé další naše touhy a přání…

…a tak pokud i vy toužíte se dozvědět více, než najdete na našich stránkách, přečtěte si recenze a knihy, kterých se týkají: tentokrát ekologické etiky i etické výchovy jako takové, filosofie Rudolfa Kolářského i Martina Heideggera, a v neposlední řadě můžete kriticky pohlédnout na jednu „zajímavou“ diplomovou práci vzbuzující četné úvahy o smyslu a směřování vysokého školství.

A to už jsme se vrátili zpět k našim začátkům – k přemýšlení o tom, co je a kam směřuje vzdělanost v naší společnosti dnes. Ponecháme vás s ním o samotě, jsme však zde pro případ, že by vám nad texty tohoto čísla přišlo na mysl cokoli podnětného, nebo třeba kritického.

Krásné podzimní dny přeje

Jana a Jirka Dlouzí, Jana Šauerová, Andrew Barton a Lenka Parkánová (která na nás myslí ve švýcarském Saint Gallenu)

Přehled čísla 2012/VII/1 - ČJ

Vážení přátelé, příznivci Envigogiky

Připomínáme se vám v době „přelomu věků“ – tedy co se týče dějů přírodních nebo toho, co s ní zamýšlíme my lidé. Slunovrat již překlopil letošní léto do fáze ubývání. A co se týče všeobecné porady o stavu světa, ta právě skončila v brazilském Riu.

Sluneční cykly mají vliv na nás, naše cítění, skrze ně prožíváme i vztah k přírodě a vlastně i kosmickým dějům. I této cykličnosti života se pokoušíme vymanit a tak si mnozí dopřávají dovolenou v jiném ročním období, než je právě u nich doma. Je ale otázkou, zda pocit domova není spjat i s jakousi základní naladěností na přírodní děje. Někdy může být osvěžující domov opustit, ale to, co je základem jeho prožívání, jakási prapůvodní konstelace já – zde (byť právě jinde), tyto souřadnice člověk potřebuje mít pořád při sobě. Je asi dobré umět spolu s přírodou procítit, co se právě děje (například se účastnit slunečního „přelomu“ právě teď), aby člověk byl připraven i na přelomy jiné, životní, také cyklické…

Na rozdíl od této velmi dobře předvídatelné a jisté změny (třebaže je postřehnutelná pouze v kontextu celého léta), se očekávaný přelom v Riu (ne)konal, a jak to dopadlo, teprve uvidíme, protože to celé je plně na nás. Jisté je, že to byl velký strategický zápas, jak si v té všeobecné snaze o jedno společné dobro uchovat možnost vlastního, soukromého individuálního prospěchu navzdory všem racionálním argumentům. My lidé v této dualitě žijeme, takže to tak asi být má – za podmínky, že se nevytratí ona idea a účinná snaha ji uskutečnit (což jak víme nejde, ale zrovna tak nejde se o to stále nepokoušet, protože pak by nic nemělo smysl). No a protože to vypadá, že takřka všichni vládci světa rezignovali (uskutečnit neuskutečnitelné v horizontu jednoho života nebo dokonce volebního období?), musíme se o to pokusit sami a příznivá zpráva je, že můžeme být slyšet.

Takže poslouchejte – nejen o Riu, třebaže se zde o něm píše a dokonce i tak docela aktivisticky cosi požaduje po vládcích našich. Především jsme tentokrát získali (a opečovali) několik pozoruhodných textů recenzovaných:

Marek Franěk diskutuje český překlad škály, která má testovat emocionální, kognitivní a zážitkové měřící spojení s přírodou – v anglosaském světě známe jako Nature Relatedness Scale, jejíž využití v našich kulturních podmínkách má své meze. Jan Činčera zkoumá, jak žáci čtvrtých tříd vnímají les, interpretují jeho systémovou podstatu a posuzují vlivy člověka na něj; používá při tom techniku mentálního mapování. Optimální podobu environmentální výchovy v předškolním vzdělávání hledají autorky Kateřina Jančaříková a Magdalena Kapuciánová – analyzují nedostatečnou pozornost věnovanou environmentální výchově v předškolním věku a navrhují, jak se s tím vypořádat: součástí textu je metodika poskytující učitelkám MŠ kritéria realizace a autoevaluace environmentální výchovy na této úrovni. Globální změně klimatu se věnuje Barbora Duží – uvádí možnosti didaktického zpracování tématu na úrovni středních škol a nabízí nástroj pro hodnocení různorodých informačních zdrojů pro potřeby výuky. Viera Chrenščová popisuje, do jaké míry jsou na slovenských základných školách využívané exkurze, a rozebírá názory učitelů na tuto organizační formu výuky.

V části Envigogiky, která by nás měla spíše inspirovat, najdeme opravdu vydatný text Martina Říhy – podrobně v něm rozebírá, jakou by chtěl mít svou zemi - Českou republiku, a to ve všech oblastech hospodářství, politiky... Nové cíle a indikátory pro environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu v České republice stanovuje dokument vytvořený expertním týmem pracujícím při dnes už neexistujícím Odboru nástrojů politiky životního prostředí MŽP ČR. A pro odlehčení starostí, které s rušením takovýchto podpůrných institucí EVVO souvisí, nás Jiří Nečas znovu uvádí do pohádkového lesa, kde Vědunka Rybníčková poučuje milou princeznu Alguelitu, tentokrát o rovnicích (ne)omezeného růstu. Nakonec se nám hlásí Josef Břečka z Nového Zélandu, města Hastingsu, kde se právě, tedy v únoru roku 2009, slaví svátek stylu Art Deco, který ovlivnil architekturu místa.

V textu Obrat k volání přírody se Jiří Olšovský zabývá Heideggerovými Příspěvky k filosofii, jak je ve své knize interpretujeMartin Nitsche. A ještě jednou z rubriky Recenze – Marie Petrová a další účastníci konference „Naše společná přítomnost” kriticky posuzují hodnoty spojené s udržitelným rozvojem, jak se projevují v české (nejen akademické) obci. Lenka Parkánová představuje soubor učebních textů nazvaný Úvod do environmentální výchovy a globálního rozvojového vzdělávání, jenž se snaží systematicky uchopit environmentální a globální rozvojové vzdělávání u nás. A nakonec zajímavý historický dokument: projev Josefa Vavrouška na konferenci v Riu de Janeiro v roce 1992, a také kritické ohlasy konference letošní, ale o tom jsme už přece psali…

…takže pro tentokrát je to asi vše, o co jsme se chtěli s vámi podělit. Přejeme sobě i vám, abychom si v našich krásných Čechách nemuseli povídat jen o tom, kdo, komu, co, jak – ukradl. Jsou problémy jiné, důležitější. Třeba jak je to s hvězdami či Sluncem na letní obloze, nebo s idealistickými, neuskutečnitelnými vizemi, o kterých se naštěstí ještě pořád vede dialog. A tak do něj také vstupte, nejen poslouchejte, ale také pište. Aby nás bylo slyšet, protože naděje, že budeme slyšeni nebo se alespoň uslyšíme navzájem, tu pořád ještě je.

A tak už jen krásné letní povídání (i s námi) přejí

Jana a Jirka Dlouzí, Lenka Parkánová a Jana Šauerová

Přehled čísla 2011/VI/3 - ČJ 

Vážení naši příznivci, čtenáři Envigogiky,

znovu máme za sebou jeden rok, i rozjímání v přechodu času, kdy události minulé k nám promlouvají, přinášejí vzkazy pro budoucnost. Tentokrát se zamyšlení nese v duchu „pravdy a lásky“, která pro mnohé z nás měla – a stále má – zvláštní, velmi osobní význam. Tento mocný impulz z doby před dvaceti lety k nám znovu přišel (vykoupen bolestným odcházením) jako předznamenání toho, co by nastat opět mohlo, pokud se o to přičiníme: má tedy být znovu promyšlen. A tak bychom se mu měli věnovat nejen po stránce filosofické (politická moc filosofů bývá jen dočasná), ale i v duchu věd a oborů mnohem pragmatičtějších. Sice například v pohledu ekonomickém vypadá analýza vyčíslitelné hodnoty „pravdy a lásky“ poněkud absurdně, ovšem jen dokud nedojde na výpočet ceny volebních kampaní (kdo ze současných politiků by dokázal přivést davy voličů na náměstí?). Sociálně se působení této „pravdy a lásky“, alespoň v našich končinách, nijak výrazně neprojevuje (jejich význam bývá většinou rozeznán až za horizontem jednoho lidského života), avšak zkoumáme-li je jako princip ekologický, mohli bychom dojít k novým pravidlům efektivity. Lež je totiž (sebe)klamem, který je nejen nákladný, ale i všeobecně náročný na prostor, energii atd. – musí přece zakrýt a zahlušit vše, co by ji mohlo usvědčit. Tak je lež sice jaksi přirozenější a dokonce silnější – je většinou jen obtížně překonávána pravdou, která vykazuje znaky bezmoci – ale protože pravda „nakonec“ zvítězí, musí lež být zjevně dlouhodobě neúčinná; upřednostněním pravdy od samého počátku by se tak mohl šetřit čas i prostředky všeho druhu. V dějinách tedy i z tohoto důvodu hraje „pravda a láska“ jistou úlohu, stálo by ale za to se zabývat otázkou, zda je (tato role a její pozitivní orientace) skutečně historicky doložitelná či je pouze ztělesněným našich (často nenaplněných) přání. Pravidlo „pravdy a lásky“ by se prostě mělo stát pevnou součástí vědeckého bádání, a to i jako způsob sebereflexe: je úsilí vědce skutečně vedeno nějakou formou lásky k pravdě? Je právě tato láska k pravdě tím, co (nejen vědcům) vždy nově otevírá oči, zahlcené pravidly starých paradigmat?

A právě otevírání očí, myslí a dalších smyslů pro nové pohledy a přístupy je (skrytým) obsahem tohoto čísla. K tomu míříme dvěma směry: jednak v popisu takových změn ve výuce, které by osvědčené postupy rozvinuly, modifikovaly a následně vyhodnocovaly s ohledem na současné potřeby; za druhé též filosoficko-politickými úvahami o pevnosti našich zásad a jejich praktických důsledcích v různých historických kontextech. Za první, vzdělávací tým „hraje“ Renata Ryplová, která píše o badatelsky orientované výuce na ZŠ, a Jan Činčera, který zkoumá vliv pobytového programu o Jizerských horách na formování proenvironmentálních postojů a hodnot, představuje zkušenosti z evaluace jiného programu, který má rozvíjet znalosti a výzkumné dovednosti dětí, a ukazuje výsledky výzkumné reflexe ročního programu Ekocentra Podhoubí, ve kterém děti vstupují do fiktivní země Turo. „Protihráčem“, který uvažuje spíše hodnotově a směřuje k využití dostupných politických prostředků pro uskutečnění svých vizí, je tentokrát Mikuláš Huba, který rozhodně nechce kolaborovat spolu s mlčící (intelektuální) většinou, protože si je vědom, že začala 3. světová válka s možnými, dalekosáhle pozitivními dopady. Namísto (víceméně) pravidelného rozhovoru necháme tuto osobnost slovenské vědy a politiky samostatně se zamyslet nad tím, co bylo v bezprostřední minulosti roku 2011; co (s naším přičiněním anebo bez něj) bude v roce příštím; a jak to on osobně může ovlivnit například v nadcházejících volbách, anebo ve snaze změnit poněkud pasivní postoj slovenské vlády k připravované světové konferenci o udržitelném rozvoji „Rio+20“, která se má konat v červnu roku 2012. Mikuláš Huba také autorecenzuje knížku Genius loci - (roz)hovory o Slovensku, jejímž je editorem, a představuje výsledky soutěže studentských esejí na téma udržitelný způsob života, kterou spoluorganizuje. Odhlédneme-li od informací o nově vycházejících číslech spřízněného časopisu Bedrník (č. 5, a č. 6), a úvahy na téma krajina a její změny, Envigogika se stává téměř výhradní tribunou dvou autorů. Ti ovšem vyvažují její vědecký a politicko-filosofický obsah a pokoušejí se navíc utvářet nové česko-slovenské spojenectví, které by mohlo být formováno sdílenou představou společného, v odpovědnosti a péči spočívajícího světa.

Pocit takového smysluplného společenství do nového roku přeje (a o něj se zasazuje)

Envigogika

Jana a Jirka Dlouzí, Lenka Parkánová, Jana Šauerová

Pocit smysluplného společenství do nového roku přeje (a o něj se zasazuje)

Envigogika

Jana a Jirka Dlouzí, Lenka Parkánová, Jana Šauerová

Přehled čísla 2011/VI/2 - ČJ

Vážení přátelé a příznivci Envigogiky,

v čase podzimních plískanic, v době, kdy večery nám opět prodloužil plánovaný zásah do nepřetržitého plynutí času, přichází Envigogika se svou nabídkou čtení připravenou pro vaše poučení, zamyšlení nebo „jen“ pobavení. Věřte, že poslední člen jmenované triády nebyl naším cílem o nic méně než první dva, protože „…nejen světlé, ale i líbezné kázání býti musí, má-li se ho s chutí a užitkem poslouchati”(Jan Amos Komenský, 1651)

Co Vám přinášíme tentokrát. Jan Činčera představuje nově přijatý kurikulární dokument „Doporučené očekávané výstupy pro základní vzdělávání“ – část věnovanou environmentální výchově, na jejíž tvorbě se podílel. Autor vysvětluje genezi tohoto poměrně stručného materiálu a analyzuje jej z hlediska toho, co by mohl přinést do environmentální výchovy na základních školách nového: ve smyslu sledování specifických cílů, stanovení konkrétních témat a obsahu. Článek přináší příklady doporučených výstupů i strategií a kriticky hodnotí jejich hlubší teoretická východiska. Ukazuje, jak by mohla současná česká praxe stavět na zahraničních zkušenostech. V dalším, poměrně vydatném textu, se Jiří Olšovský zamýšlí nad texty Heideggera a Kierkegaarda, a to z perspektivy lidské svobody. Tu je snad možno nově založit v nemanipulativním vztahu ke skutečnosti a přírodě. Protože jeho (a Heideggerovy) úvahy nejsou úplně triviální, podává též stručné vysvětlení, proč nám k pochopení (a případně zaujetí) tohoto postoje nestačí pouhý selský rozum a je třeba jít až k samým kořenům myšlení. Na těchto kořenech je postaveno to zdánlivě samozřejmé v našem každodenním i teoretickém přístupu. V posledním z recenzovaných textů zkoumá Marie Dlouhá roli autority učitele ve výuce a její možné proměny v případě, kdy student svého učitele fyzicky vůbec nepotkává. Celý proces učení i vzájemné interakce jsou zcela virtuální. Dochází k zajímavému závěru, že podstatnou roli zde hraje samotné prostředí, tedy elektronická aplikace vytyčující hranice či mantinely pro jednání, jež už je ovšem plně reálné (je totiž víceméně autentickým projevem vztahů v procesu vzdělání).

Texty v nerecenzované části jsou tentokrát věnovány procesu Životní prostředí pro Evropu, sérii ministerských konferencí zahájené v Dobříši roku 1991, a prozatím završené letošní konferencí v kazašské Astaně. Základy tohoto procesu ‑ 7 bodů přijatých na Dobříšském jednání ‑ rekapituluje Mikuláš Huba. Všímá si naplnění těchto výzev, poukazuje na původní hybné síly environmentální politiky a táže se, jak pokračovat. Kolektiv autorů – spoluorganizátorů první Vavrouškovy Dobříšské konference ministrů – se zabývá procesem Životní prostředí pro Evropu nejen z hlediska jeho geneze, ale i současného stavu (shrnuje jednání v Astaně i jeho závěry) a jeho dopadem do oblasti vzdělávací (přijetí a implementace Strategie VUR v regionu EHK a v ČR). Protože ministerská jednání otevírají napětí mezi povinnostmi (evropskou legislativou) a vůlí ke změně (nové strategie i nástroje institucionální, právní atd.), s tématem těsně souvisí i příspěvek přednesený Mikulášem Hubou na konferenci Forum 2000 věnované otázkám práva a demokracie. Blok završují vzpomínky Jana Mikoláše, bývalého náměstka ministra – předsedy FVŽP, a intervence Jirky Dlouhého na ministerském jednání v rámci bloku Ozeleňování ekonomie.

Máme tu ještě recenzi Pavla Žďárského na novou knihu o etice vědy, která vyšla pod editorským vedením Wendy Drozenové, a informaci Mikuláše Huby o vyhlášení výsledků soutěže Udržateľný spôsob života, o které pravidelně referujeme; s tím se pro tentokrát v atmosféře odlétajícího babího léta loučíme. Myslíme na vás, myslete na nás i vy, protože poslední letošní číslo Envigogiky vyjde již koncem tohoto roku – a to je vlastně za chvíli.

Za redakci Envigogiky

Jana a Jirka Dlouzí, Lenka Parkánová

Jan Amos Komenský: Zpráva a naučení o kazatelství, sepsaná roku 1651 od Jana Amose Komenského kterýžto rukopis pro jeho řídkost a vzácnost přepsal Jozef Gerža, duchovní pastýř církve evangelické vyznání helvetského prosetínské na panství kunštátském v Marghrabství moravském léta Páně 1807

Přehled čísla 2011/VI/1 - ČJ

Vážení přátelé a příznivci Envigogiky,

hlásíme se vám v čase, kdy astronomické léto pomalu spěje ke svému vrcholu, kdežto kalendářní ještě ani nezačalo. Příroda se v tomto viditelném pohybu, spění ke slunovratu otevřela, rozvila, vydala své tvary a vůně, nabídla květy k tělesnému dialogu s druhem svým, využila větrného internetu pro přenos genetických zpráv, poskytla potravu opylovačům a přizvala i další druhy k této komunikaci širší a snad i zásadnější. Nabídla své viditelné nebo jinak smyslově vnímatelné projevy k hlasování „To se mi líbí“, vytvořila okruhy příznivců, odměnila je až k sebedestrukci – svá těla poskytla i vlastním predátorům. Odevzdala se jim – s bolestí, avšak které odevzdání je bez-bolestné; tak se přírodní procesy rozběhly a nabyly obecně známou podobu, nikoli však samozřejmě a podle zákonitostí předem daných, ale v dialogu – v tom nejzazším možném, jenž je nabídkou vlastního já k přijetí, asimilaci, přetvoření, výstavbě čehosi nového a ode mne odlišného. Začala destrukce ničící to, co je, aby mohlo být cosi jiného … hubící staré a vytvářející nové jedince ve jménu života, jehož podstata jediná zůstává zachována … v tomto koloběhu vše živé musí přinést největší oběť osobní … a tak ve vzájemném dávání a přijímání vše kolem nás roste až po samotné vyvrcholení.

To přichází se slunovratem, kdy sluneční extáze dostupuje vrcholu a po ní se procesy bujení pomalu uzavírají, stahují do sebe, přecházejí do pomalého metabolizování v dobytém území. Proměňují se na tiché přemítání nad vlastní rodovou historií, mění se v hýčkání zpráv minulých generací ve vlahém přítmí pestíků, a v kultivaci těchto zašifrovaných informací pro generace nové, které je teprve musí vyluštit; to se v harmonickém přelévání tělesných substancí odehrává při tvorbě plodů, jež zase mají být nabídnuty širšímu společenství přírodnímu k zálibnému pohledu, ochutnání, či přijetí jinému, třebas nechtěnému. V tomto dialogu či spíše vzájemném vylaďování, vyslovení a naslouchání, v symfonii pohybů a protipohybů je vše skutečné, zjevné, tvarem se vymezující nejen samo sebou v rámci tohoto vymezení, ale také a možná především komunikačním kanálem, skrze nějž se přenáší zprávy v čase, od rodových předků na potomky, a také v prostoru, od tvorů již někde kořenících do oblastí, které teprve mají být osídleny. A v rytmu tohoto pohybu, členěném do vět a pomlk podle střídání energetického přílivu či odlivu, je počátek slunovratu obdobím, kdy sebetvorba se pomalu přelévá do plodnosti, a po ní následuje pomalé zapomínání na tuto expanzi, ukládání energie na příště…

A to je doba, kdy začíná léto kalendářní, uznané i jako čas volna školního. V přírodě pomalu končí růst a nabývání nových tvarů: energie se přijímá dlaněmi již otevřenými, je hnětena do podob skrytých, jejichž obsah je však vydatný. Do přírody v tomto bodě zlomu její živelnosti vstupujeme my – pro nás jsou prázdniny obdobím, kdy se jí chceme sytit; přicházíme ovšem už ke stolu prostřenému: není se na čem podílet, lze jen odpočívat a sklízet. To může být pro naši zkušenost s přírodou docela zásadní: vnímáme ji pak jako „univerzálního dárce“, místo pro rekreaci, zdroj plodin, prostor a čas bez konfliktů a vlastně i bez dějů. Nevidíme a doopravdy nemáme svůj podíl na novém utváření toho, co raší z kořenů, poupat a spěje k vydání semen, a tak se domníváme, že i náš vlastní životní růst a zrání se odehrává jaksi mimochodem… Události, které sdílíme, i jejich časování, spoluvytváří naši genetickou výbavu duševní, a je občas dobré si uvědomit jejich nevědomé působení.

Envigogika též právě sklízí úrodu, která až dosud proliferovala více či méně skrytě, a tak vám nabízíme obsah tohoto čísla.

Jako vždy, upozorňujeme nejdříve na články, jimiž se lze inspirovat: Princezna Alguelita Jiřího Nečase nás vrací do dětství, k onomu pra-původnímu tázání, proč vůbec máme živočišné či rostlinné druhy a jak to, že jich je tolik – a tu vidíme, že krása lesa si může vzájemně odpovídat s abstraktní logikou teorie informace a poskytovat uspokojivé odpovědi podložené pravděpodobnostním počítáním. Model výuky uplatněný na pedagogické fakultě v Olomouci uvádí kolektiv autorů pod vedením Ivo Machara; jejich přístup vychází z oborových didaktik, je však třeba jej stále inovovat i vzhledem k potřebám prosazujícího se vzdělávání environmentálního. Envigogika v tomto čísle opět navazuje na sérii rozhovorů s osobnostmi, tentokrát zpovídá Martina Říhu, který letos kandiduje na Cenu Josefa Vavrouška. A Svatava Janoušková představuje projekt ESDinds, jehož výsledkem je metodika pro tvorbu a využití indikátorů týkající se lidských hodnot určená pro práci nevládních a neziskových organizací prosazujících udržitelný rozvoj v praxi ‑ připravená v mezinárodní spolupráci a dostupná online v jazyce anglickém.

Tím přecházíme k textům rázu metodického, pro které jsme zřídili dokonce zvláštní rubriku – svým obsahem se z žánru recenzovaných článků poněkud vymykají (povahou formální k nim ovšem stále náleží). „Zapadla“ nám do ní Metodika evaluace z minulého čísla a tentokrát přinášíme Metodiku týmové spolupráce a tvorby týmů, která by mohla podpořit využití kolaborativních modelů výuky na vysokých školách. K recenzovaným textům řadíme dále článek Aleše Vávry, Viléma Pechance a Jitky Šeflové zabývající se výukou témat z oblasti klimatu na školách různých stupňů formou e-learningu – znovu se v něm ukazují široké možnosti a různé způsoby využití virtuálního prostředí při učení se o problémech, jejichž povaha je více než reálná. V rubrice Recenze se věnujeme právě vydané výpravné knize Pavla Nováčka Udržitelný rozvoj a také nejnovějšímu souboru textů na téma Globalizace shromážděných pod editorským vedením Václava Mezřického; náš dlouhodobý příznivec a autor Jiří Olšovský píše jednu ze svých filosofických reflexí na téma poezie Reinera Marii Rilkeho. Přečíst si dále můžete některý ze souboru esejí, které zvítězily v soutěži s tématem udržitelný způsob života vyhlášené Geografickým ústavem slovenské akademie věd v roce 2010 – pokud se podíváte do Novinek, tak zjistíte, že se lze zapojit i letos! K tématu studentských prací patří též stručná informace o metodě výuky pomocí případových studií, která dává zajímavé výsledky právě v oblasti toho, co studenti sami za sebe jsou schopni k různým tématům říci. Přinášíme samozřejmě i texty jiné, například komentujeme aktuální dění v oblasti vzdělávání pro udržitelný rozvoj – ale to si již z našeho přehledu vyberte sami…

Nakonec jen drobné upozornění ‑ možná jste si všimli různých vylepšení rázu technického (Envigogika byla převedena do nové verze redakčního systému), která by měla být následována i novotami obsahovými – například budeme pracovat na anglické části našeho časopisu. Ale samozřejmě bez toho, že bychom dále rozvíjeli dialog s vámi, našimi autory, recenzenty a čtenáři, to nepůjde.

A tak přejeme vám všem, abyste spolu s námi vstupovali do dění vždy, když se teprve děje anebo se dokonce utváří jeho základní předpoklady – a to nejen do dění přírodního, utvářeného rytmickými proudy energií, toky tělesných tekutin a výměnou informací ve všech myslitelných podobách. Sami sobě pak přejeme, abyste (si s námi) psali o tom, co zkušenost dějícího se dění (vám či obecně) přináší.

Za Envigogiku

Jana a Jirka Dlouzí

Přehled čísla ČJ

Přehled čísla AJ

Vážení přátelé Envigogiky,

ozýváme se znovu v přelomu času, i počasí ‑ loňské sněhy tají a jako povodně z roku minulého odtékají do řek, lámou kry přisedlé ke břehům, bahnité proudy strhávají bělostnou pokrývku přilehlých strání a ženou ji směrem k moři … Odplavují naše vánoční přání, a teď už možná i novoroční předsevzetí. Vstupujeme do kalných vod každodennosti, a je pouze na nás, abychom ji prosvětlili.

A o to se právě (spolu s vámi) pokoušíme ‑ vítáme vás v novém roce s posledním loňským číslem našeho časopisu. Jak je zvykem v tomto přelomovém období, také bilancujeme – ukončili jsme už pátý rok své existence, takže máme co hodnotit. Zde je tedy stručná rekapitulace toho, co jsme si v jednotlivých letech přáli, a srovnání našich vizí s tím, co jsme nakonec realizovali.

Koncem roku 2006 jsme vlastně začínali – a nejvíc jsme samozřejmě chtěli oslovit vás, své čtenáře. Do nového roku 2007 jsme si proto přáli mít nové autory a dostávat spoustu příspěvků více i méně odborných. Toužili jsme také po diskusi, vašich dopisech, odpovědích na anketní otázky…[1]

To se nám snad splnilo a tak na přelomu roku 2007/ 2008 jsme téměř žádné přání nevyslovili. V tom roce jsme pod naším „stromečkem našli bohatou nadílku článků“, měli jsme s nimi spoustu práce, a přáli jsme tedy pouze vám – pěkné počtení, a hodně (virtuálního) povídání s námi. Současně jsme už ale také věděli, že samotné povídání nás v dlouhodobější perspektivě nezachrání…[2]

…protože podmínky jsou stále tvrdší. V roce 2008 jsme pak poctivě pracovali na tom, aby se náš časopis „zkvalitnil“ nejen po stránce technické a uživatelské (nový redakční systém Joomla, do kterého jsme všechna starší čísla převedli, znamenal hezčí vzhled, větší přehlednost, a více možností – vyhledávání, řazení článků…), ale hlavně s ohledem na uznávaná kritéria kvality. Do roku 2009 jsme si pak toužebně vyhlíželi posvěcení ze strany Rady vlády pro výzkum a vývoj. Naplnili jsme totiž její požadavky, a prošli jsme poměrně náročnou administrativní procedurou, jejímž výsledkem mohlo a mělo být schválení nového statusu celého časopisu (jakožto recenzovaného), což by autorům přineslo možnost získání určitého „bodového“ hodnocení jejich textů, pokud tyto dostály podmínkám recenzního řízení.[3]

A to se nám splnilo! Dobrý úmysl, a soustavná práce vedly k vytčenému cíli – počínaje rokem 2009 byla Envigogika zařazena na tzv. White list recenzovaných neimpaktovaných periodik. S koncem toho vydařeného roku jsme tak už mohli přemýšlet pouze o tom, že nám dnes chybí „především dobrá přírodní filosofie“, která by umožnila „pochopit přírodu tak, jak si její vnitřní ustrojení žádá a zasluhuje“, a přitom nebýt v rozporu „s realitou sociální, obecně přijatými hodnotami, podle kterých se formuje dnešní společenská praxe“.[4]

Dnes už víme, že i tuto filosofickou oblast (kromě sfér více praktických) se nám daří tak trochu kultivovat, vést zde dialog, a snad i někam směřovat. Samozřejmě, díky vám, našim autorům, recenzentům, příznivcům a čtenářům. Navíc se postupně (ne z naší iniciativy, ale s naší účastí) zformoval okruh lidí, kteří se podporují nejen odborně, ale pomáhají si i ve věcech praktických, o které se navíc lze opřít v dobách zlých. A tak se scházíme i nad strategickými problémy, které nás v době krize, priorit spíše ekonomických, tíží (viz zprávy o postupu MŠMT ve věci Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj).

Skoro se zdá, že stačí vyslovit další přání, a nový rok 2011 nám jej vyplní. Takže – co by to mělo být? Zlatá rybko, pověz, co bys uměla zařídit: zahraniční verzi časopisu, mezinárodní redakční radu, uznání ve světových databázích SCOPUS či WOS? Ne, rybko, vrať se do moře, my budeme skromní. Tohle všecko dokážeme sami, pokud  … budeme prostě existovat. Nechť se tak stane! Přejeme si tedy, abyste nám přáli vy i okolnosti; navázat snad máme na co ... [viz 5]

A nyní - co toto číslo přináší. Autoři Jan Činčera, Kateřina Kohoutová a Julie Sokolovičová předkládají výsledky první fáze evaluačního výzkumu realizovaného mezi účastníky specializačního studia pro koordinátory environmentální výchovy – ukazují, jak studenti reflektují probíhající studium. Svatava Janoušková, Tomáš Hák, Jan Maršák a Lenka Pachmanová podávají přehled indikátorů vzdělávání pro udržitelný rozvoj na mezinárodní úrovni a navrhují, jak doplnit existující indikátorové sady. Text Vzdělávání metodou e-learningu na vysoké škole… rekapituluje možnosti, které tento typ vzdělávání nabízí pro podporu mezinárodní spolupráce a interdisciplinární komunikace; je navíc propojen s metodikami zpracovávajícími možné praktické postupy. Poslední příspěvek recenzované rubriky je už rázu zcela metodického: týká se způsobů evaluace programů environmentální výchovy, které jsou přímo využitelné v praxi. Tímto tedy začínáme publikovat v recenzované rubrice články typu metodiky, které procházejí posuzovacím procesem (v tomto případě v rámci MŽP), z něhož mají vyjít jako obecně doporučený materiál.

V rubrice Informace máme ještě článek Petra Šauera (rekapituluje poslední inovace ve studiu environmentální ekonomie) a Katky Jančaříkové (zpráva o konferenci Děti a zahrady), a několik aktuálních novinek, ale to je pro tentokrát vše, mimo jiné i proto, že naši recenzenti dělají svou práci pečlivě, jsou přísní, a vyžádané úpravy textů bývají časově náročné. Díky jim ale za to, zlepšují tak úroveň toho, co posléze budete číst vy!

Těšíme se na vaše komentáře, texty, informace…

Jana a Jirka Dlouzí & redakční rada Envigogiky

Přehled aktuálního čísla v ČJ

Přehled čísla v AJ

Vážení naši přátelé a příznivci Envigogiky,

od vydání minulého čísla se stala spousta věcí v přírodě i světě lidském, my však jsme opět zde (téměř v plánovaném termínu), abychom vám připomněli, že pořád ještě trváme a o cosi se snažíme. A to přesto, že se (všichni) teď nacházíme ve zvláštním období, mezičase, podivné strnulosti mezi časy, v době očekávání naplněné pocitem odcházení, a spíše strachem než nadějí.

Léto i první podzimní den je za námi, a před námi je změna času a tedy den či spíše noc, kdy prožijeme hodinu, která neexistuje, alespoň co se týče jejího měření či evidence, a je otázkou, jak popsat události, které se právě v ní odehrají, například narození či smrt ‑ získají svůj význam pravý, osudový, když se takto vymaní z uměle vytvořených souřadnic a souslednosti? Může se lehce stát, že v tomto bezčasí se dítě narodí, stařec je spatří, zaraduje se a zemře, ale nebude možno tyto události popsat tak, jak se staly, v časové souslednosti, protože intervalu mezi nimi není vymezeno řádné trvání; dítě pak vyroste v nevědomosti, neboť podle úředních záznamů není možno, aby mu bylo požehnáno; nejdůležitější svědek události odešel, byť jen jednou, ačkoli čas jeho odchodu nastal dvakrát. O skutečném bytí či nebytí těchto podivných bytostí, které nedokázaly zaručit jedinečnost svému v(ý)stupu na jeviště světa, je ovšem třeba znovu přemýšlet: úřední (ne)existence lidské bytosti je tak trochu zpochybněna, záznam v matrice dává ne-li novou šanci a možnost (hodinového) návratu oné hraniční události, tedy jí přiděluje alespoň zvláštní, podvojný smysl. Je možný ovšem ještě jiný výklad toho, co se děje v hodině, která ve skutečnosti není (v té dokumentované a řádně evidované skutečnosti): na tom, zda a kdy člověk (ještě nebo už) je, ve skutečnosti (doopravdy) nezáleží…

Pak už jen hledíme na svět prizmatem této lhostejnosti, která by mohla vystoupit z noční hodiny, plíživě se vetřít do vnímání času jiného a třeba veškerého, i do chápání toho, co je v něm skutečné: vidíme další rozostření významů a příznaky mezičasovosti naší situace. Politika v naší zemi je (v době volební, trvající ovšem téměř permanentně) stálou nadějí v nesplnitelné a zatracováním minulých pokusů jaksi plnit, byť většinou spíše peněženky než sliby a ideály. A tak žijeme mezi budoucností, pro kterou není možné cokoli (pomalu, každodenně) činit, a minulostí, se kterou je třeba rychle skoncovat; přítomný okamžik je položen do tohoto (virtuálního) přesahu, tím však z přítomné chvíle uniká ‑ je možno v něm být pouze nehybně, spočívat v blahé nedotčenosti asi jako vymřelý druh ptáka v lihovém nálevu. Příroda v tom zdá se hraje s námi: evoluční perspektiva postupného růstu, pěstování jemných rozdílů a rozlišování subtilních významů, nuancí jí byla odebrána, zmizela spolu s dobrem přisuzovaným kdysi veškerému stvoření; ke zlému však (pomalé, každodenní) přírodní dění spět neumí – a tak se nehybnosti brání dle své (dobrem nespoutané) povahy: živelně, permanentní katarzí, skrze niž vychází najevo pouze působící složka jejího vnitřního ustrojení. Ukazuje se tak, že složka pořádající, přírodní řád, zdaleka není samozřejmou zákonitostí, ale svého druhu „rozhodnutím“ přírody uskutečňovaným po kouskách každým jednotlivým projevem života, který činí vše pro dobro své, svých potomků i svého druhu, a že tyto drobné síly ve svém úhrnu dávají velké rozhodnutí o budoucnosti živého veškerenstva; dnes je tedy prováděno i v součinnosti s rozhodováním každého jednotlivého člověka a působením obecně lidským.

A tak nám letos předčasný podzim, po úvodní euforii spojené se slunečným začátkem léta nebo změnou na scéně politické, pro mnohé zprvu nadějnou, přinesl postupně strach, ztrátu jistot, pocit, že krize, katastrofa, povodeň může přijít kdykoli, že ji nelze předvídat a že následně se ‑ díky jejímu rozsahu a živelné síle ‑ s ní jen obtížně vyrovnáme. Takže se všichni učíme plavat, pevná půda pod nohama pomalu mizí a příští velká voda ji může odplavit zcela. Nedotknutelnost lidská bere postupně za své, a s ní i pocit, že jsme proti mnohému zajištěni a to se nás týkat nemusí.

Za této situace je lépe pohlédnout do minulosti dávné i nedávné, kdy i příroda byla méně zarostlá netýkavkami ‑ a to právě činíme v tomto čísle Envigogiky. Najdete zde četné příspěvky rázu vzpomínkového, mezi prvními pak několik odpovědí Jana Čeřovského na otázky o jeho praxi v ochraně přírody (a nejen o ní), a také jeho poněkud delší text o historii IYF^[1]. Že mapovat historii environmentálního dění, jehož dráhy či silokřivky se protínají spíše v osobnostech než v souřadnicích místních anebo časových, má smysl, se dozvíte brzy i na příkladu prozatím utajené publikace, o jejíž existenci se včas (přesně 17. října) dozvíte v našich Novinkách. Pro tuto chvíli si k úvahám nad tím, co bylo, ale již není, přidejte i text Františka Morkese Z historie školních zahrad, který své téma systematicky zpracoval od vydání Všeobecného školního řádu císařovnou Marií Terezií roku 1774 až do období před II. světovou válkou. A do příště se zkuste zamyslet (a napsat nám) i vy – z mnohých drobných náznaků se totiž zdá, že celé jedno období ochrany přírody i jejího rozumového uchopení pomalu končí a je třeba o něm vydat svědectví.

Pod černobílou zástavou s nápisem Co činit (v zájmu dobrého)? pluje i vlajková loď našeho časopisu – recenzovaná rubrika uvedená tentokrát textem Bohuslava Binky a Jana Labohého, kteří rozebírají dva koncepty biocentrické etiky (činí tak pomocí testu naturalistického chybného závěru G. E. Moora). Přehledně se dozvíme, co jsou vlastně principy etiky (možnost rozhodnout o tom, co by mohlo být a zatím není, a co ze současného stavu nevyplývá), a jak (jinak) ji lze chápat ve vztahu k životu přírodnímu – text se klene nad bezmála stoletím úvah o lidské odpovědnosti a přináší závěry pro současnou praxi. Dialog s autory je ale možno zahájit otázkou: „Proč by vůle k životu měla být (pouze) empirickým faktem?“ Tak tomu je, pokud přírodu zbavíme (jakékoli) etické dimenze – což je oprávněné pouze v určitém diskurzu…

Plachty a vesla našeho plavidla jsou pak popsány hesly Jak činit (aby bylo cíle dosaženo)? i náznakem možných odpovědí v různých kontextech. Veronika Beňková a Jan Činčera mapují prožitkové naučné stezky i jejich vliv na environmentální interpretaci krajiny; Linda Schmutzerová a Martin Bílek se zabývají postojem patnáctiletých žáků základních škol a studentů víceletých gymnázií k environmentálním problémům. Jan Činčera a Magdaléna Komárková ukazují, jak rozvíjet environmentální senzitivitu mladších dětí i hodnotit výsledky tohoto působení pomocí dětské kresby. Konkrétní realizaci programu zaměřeného na pochopení souvislostí udržitelného rozvoje představuje Roman Andres – ve své výuce využívá improvizovanou hru „Tragédie obecní pastviny“.

Pro popis našeho (ne)udržitelného životního stylu i směřování mohou být relevantní eschatologická podobenství: to ukazuje Jiří Nečas, a ptá se zároveň po hodnotách dobrého života; přehled článků v tomto čísle Envigogiky lze uzavřít podrobnou zprávou o konferenci „Vzdělávání a udržitelný život“ (Education and Sustainable Life) konané při příležitosti 15. výročí založení Svatojánské koleje. Náš dialog se čtenáři však neuzavíráme zcela, naopak prosíme o pozornost procesům, o nichž zde byla řeč (přírodním i společenským), aktuálně postupu přijímání Akčního plánu SVUR, jednání o němž bylo prozatím odloženo na neurčito – o nich vám budeme postupně referovat.

Zůstaňte tedy průběžně s námi ve (virtuálním, avšak skutečném) dialogu, těšíme se na vaše texty a podněty

Za redakci Envigogiky

Jana Dlouhá

Přehled čísla ČJ

Vážení čtenáři a příznivci Envigogiky,

do našich krajů konečně přichází léto, a my pomalu začínáme sklízet letošní úrodu. Toto číslo časopisu jsme ale otevřeli už v únoru, a to Společným stanoviskem akademických pracovníků…, na které navazovala série polemických článků v rubrice Dopisy a názory. Kritizovaly způsob, jak se dnes píše o cílech, možnostech a především financování environmentální výchovy a vzdělávání dokonce i v poměrně seriózním tisku. Ke skutečné výměně názorů na našich stránkách ale nedošlo, debatu ukončilo absolutní mlčení dotčených periodik (přes výslovné upozornění na zkreslenost informací, které podávají, i naši kritiku, jsme nedostali jedinou odpověď). My jsme ale v úvahách pokračovali; posledním publikovaným příspěvkem do diskuse je Bajka o vlcích a lidech Michala Bartoše, která reaguje na mediální nadšení z výsledků voleb v době ekonomické krize. Ekonomika, zdá se, prostupuje naše povídání o vztahu k přírodě (a jeho pěstování) ‑ její všemocnost si pravděpodobně budeme muset připouštět stále více, můžeme se ale zamyslet, jaká asi východiska z krizových scénářů by mohla přinést „obyčejná“ skromnost a ohleduplnost (souhrnně udržitelnost); usuzovat, zda má vrtkavost spotřebitelských nálad či voličských preferencí vliv také na prosperitu a v jakém ohledu; zvažovat, co může být v politice konstantou, nepodléhající krátkodobým ideologickým vznětům, charismatu vůdců a jiným okamžitým impulsům.

Úvahy, které nemohly být za daných okolností neuváženy, vymezily prostor pro texty se záběrem širším a horizontem dlouhodobějším. Zůstaňme ještě chvíli u počítání a zkusme hledat souvislosti mezi světem čisté matematické abstrakce a hodnotami, které Jiří Nečas nazývá netradičními. Ve svém krátkém článku poukazuje na paralely mezi matematikou a environmentální výchovou ‑ nachází je v pěstování kultivovaného vztahu ke skutečnosti. Pokora, nenásilí, odříkání se přemíry materiálního blahobytu, to jsou ale hodnoty, které v naší kultuře těžko nazvat alternativními. A to nás zase může svést k myšlenkám o základech hodnot ekonomických…

…protože totiž odměna a úspěch se až nápadně často nedostaví tam, kde se po nich člověk pídí v první řadě. Což vysvítá i mezi řádky rozhovoru s Lubomírem Nátrem, kterého jsme oslovili jako prvního z „nestorů“ (nejen) environmentálního (a nejen) vzdělávání. Budeme-li chtít, dočteme se zde, že věda může být především okouzlením a pobytem ve společenství stejně zaujatých, věřících i pochybujících ohledávačů jsoucího; těch, pro které pochopit a sdělit, obstát v kritickém pohledu, znamená víc, než ovládat, vykládat, vlastnit, manipulovat. Předpokladem úspěchu je (i zde) pokora, poctivost, a schopnost (sebe)kritiky; a my můžeme opět spekulovat o tom, že právě tyto hodnoty jsou prvním a legitimním cílem lidského snažení, který ale podmiňuje zdar při dosahování cílů jiných, sekundárních.

Po této inspirativní duchovní rozcvičce se už ale začteme do odborných textů tohoto čísla. Jan Činčera, Petr Gilar a Júlia Sokolovičová analyzují vzdělávací kurzy pro koordinátory environmentální výchovy; ukazují, že vlastní hodnocení studentů nemusí na rozdíl od expertního pohledu odhalit nedostatky v naplňování vzdělávacích cílů tohoto typu studia ‑ ty ovšem mohou souviset s deficity v pregraduální přípravě učitelů. Ve škole zůstaneme: Milena Pouchová se zabývá projektovým vyučováním z hlediska teoretického a představuje také výzkum provedený na reprezentativním vzorku základních škol. Ukazuje rozpor mezi teorií a praxí tohoto typu výuky, odhaluje časté nepochopení metody ze strany učitelů i malou pozornost jí věnovanou v rámci nezbytné reflexe, ať již formou hodnocení nebo výzkumu. Recenzovanou rubriku uzavírá text Jiřího Olšovského, který se zamýšlí nad posvátným charakterem světa a přírody. Rozborem díla Heideggera a Kierkegaarda, myslitelů, kteří byli s to se přiblížit k posvátnému pobývání na zemi, odkrývá, že péče a starost o svět a věci v něm by mohla vycházet z překonání metafyziky, z nového počátku, jakéhosi naladění, jež nevyzývá (neprovokuje) jsoucno a nezmocňuje se ho pouze manipulativním způsobem, nýbrž umožňuje, abychom si pěstovali nedisponující vztah vůči zemi a přírodě.

Na konci recenzovaných textů upozorňujeme na anglickou verzi článku Aloise Hynka, Břetislava Svozila, Jana Trávníčka a Jakuba Trojana, kteří popisují vzdělávací projekt Geografického ústavu PřF MU v Brně zaměřený na trvalou udržitelnost krajiny Deblínska na Tišnovsku a který byl v českém jazyce publikován v Envigogice 2009/IV/2.

V rubrice Recenze najdeme Otazníky Lubora Kysučana, které vyvstaly nad knihou Bohuslava Binky Analýza hlubinné ekologie – oba autoři díky svému (hlubokému) vhledu nacházejí v místě očekávaných hlubin často jen povrchnost. Jiří Olšovský se (znovu) zabývá spiritualitou ve vztahu k přírodě; v recenzi knihy Poselství šamanů Geseko von Lüpkeho píše o možnostech překročení hranic běžného rozumu. Zabrousíme na portál RVP, kde najdeme zajímavý článek Alice Bílé o dětských knížkách a jejich působení na rozvoj přírodovědné inteligence, environmentální senzitivity a dalších sociálních dovedností. S Viktorem Kulhavým se pustíme do četby Psychologie environmentálních problémů autorek Deborah Du Nann Winter a Susan M. Koger, publikace, kterou lektorovali představitelé nově vznikajícího oboru environmentální psychologie u nás: Jan Krajhanzl, Pavla Koucká, Pavel Skála a Iva Hönigová. Autor recenze nám o knize podává svědectví více než zasvěcené...

...my ale už s veškerou svatostí, jíž se můžeme dobrat v tomto čísle Envigogiky, musíme protentokrát skoncovat, a tak nezbývá, než doufat, že nám vydrží do příště, spolu s jistou dávkou odříkání či askeze nezbytnou při psaní článků. Příští uzávěrka textů pro recenzovanou rubriku je totiž už 31. srpna, protože nové číslo chceme vydat do konce září. Takže na nás myslete i přes léto, budeme na vás myslet též.

Za redakci Envigogiky

Jana Dlouhá

Přehled čísla v ČJ

Vážení čtenáři,

Envigogika vám již počtvrté přeje krásné vánoční svátky a šťastné vykročení do roku nového.

Přehled čísla 2/2009

Vážení čtenáři,

zdá se, že Akční plán Státního programu EVVO na nejbližší tři roky byl úspěšně schválen vládou[1], takže i my můžeme přejít do „akce", kterou v tomto případě může být hloubkový ponor do nového čísla našeho časopisu. Co v něm tentokrát nejdete:

Efektivita, evaluace a podpora programů environmentální výchovy autorů Jana Činčery, Jiřího Kulicha a Dity Gollové představuje rozsáhlý výzkum, který byl proveden mezi českými organizacemi nabízejícími programy environmentální výchovy. Zabývá se způsobem, jakým se běžně (ve vybraných programech EV) stanovují vzdělávací cíle a hodnotí míra jejich dosažení; současně na empirických datech ukazuje, do jaké míry efektivitu nabízených programů posuzuje veřejná správa například v rámci jejich financování. Dospívá k závěrům velmi zajímavým, a tak by tento článek mohl být (jak se vyjádřil jeden z recenzentů): „...zásadním příspěvkem do diskuse ke kvalitě environmentálního vzdělání v ČR, a také asi jedním z nejdůležitějších, jaký byl doposud napsán. ... Aby však naplnil své vlastní cíle, totiž přispět ke zkvalitnění metodiky, evaluace i podpory programů EV, měl by otevřít skutečnou odbornou diskusi nad těmito tématy..."

To mu samozřejmě přejeme, a současně ukazujeme, jak by taková (odborně podložená) debata mohla vypadat. Do kritické polemiky s texty z minulého čísla vstupuje Jan Činčera v příspěvku Výstupy či procesy: paradigmatický (kvazi)spor environmentální výchovy. V něm srovnává a z historického hlediska rozebírá hlavní myšlenková východiska environmentálně orientovaných vzdělávacích programů - právě tato východiska totiž často motivují praktické aktivity, fungují jako kritérium při vytyčování jejich cílů i výběru metod. Autorovi jde sice převážně o ideové podhoubí západní provenience, v našich podmínkách jsou ale podobná paradigmata přítomna rovněž, a působí jako zdroj častých nedorozumění právě svou skrytou a přitom rozporuplnou povahou. A tak je odborné i veřejné diskuse na toto téma, podobně jako i „...trochy teorie EV v české záplavě praxe, opravdu potřeba. Rozšiřuje se tak totiž nejen obec odborníků, ale i poučených laiků..." kteří často společně tahají za strategické nitky ovlivňující vývoj na dlouhé roky dopředu (také toto je myšlenka jednoho z externích posuzovatelů článku).

Se zaměřením časopisu jen zdánlivě nesouvisí filosoficky laděné úvahy v textu „Krajina a evoluce"? Evolučně-psychologické teorie percepce krajiny Marca Stelly a Karla Stibrala. Je dobré si ovšem připomenout, že příroda není pro člověka jen zdrojem surovin, poskytuje prostředí nutné nikoli pouze pro jeho fyzické přežití. Souvisí se stavem duše (psyché), má schopnost zrcadlit její nálady, a také na ni působit ve smyslu harmonickém. Představuje i jeden z ideálů krásy, odborně řečeno utváří estetické preference, a zde je právě jádro sporu. Jde o dispozici vrozenou, podmíněnou biologickými potřebami našich předků - a jedná se tedy víceméně o jev evolučně uzavřený? Nebo je krása (mimo jiné i přírody) fenoménem spíše kulturním, a vyjadřuje lidskou touhu zakusit ideální svět, vytvořit prostor pro poezii, a vlastně potřebu se na čas oprostit od tzv. „přírodní nutnosti"? Text je obsahově velmi závažný - snaha prezentovat podstatu člověka čistě biologicky může totiž být, při současném stavu biologicko-filosofického myšlení, hra s ohněm poměrně velmi nebezpečným.

Na závěr recenzované rubriky představuje Alois Hynek se svými kolegy vzdělávací projekt Geografického ústavu PřF MU v Brně, cílem kterého je trvale udržitelný rozvoj krajiny Deblínska na Tišnovsku. Jde o příklad spojení univerzity, základní školy, veřejné správy a dospělé veřejnosti, jehož výsledkem je posílení environmentálního vědomí a praktickým důsledkem zlepšení kvality životního prostředí - především pokud se jedná o významné krajinné prvky, oběh vody a jiné fenomény každodenního života. Autoři tak prokazují možnosti zlepšení stavu krajiny z hlediska trvalé udržitelnosti i v případě, kdy chybí Místní agenda 21.

Na případové studie ve výuce navazuje v rubrice Inspirace Dana Bartáková - ve svém článku Praxe projektové výuky... ukazuje projekt „Monitorování bezobratlých a ekologické analýzy", rozebírá jej ve srovnání s výzkumy minulými. Kristýna Neubergová pak hledá možné cesty k uchopení výuky trvale udržitelného rozvoje na technických vysokých školách, a poukazuje na hlavní problémové okruhy. Přináší konkrétní příklad z dopravní fakulty ČVUT a také doporučení, jak takové studium dále rozvíjet. Oba příspěvky byly prezentovány na konferenci Metody a možnosti ve výuce udržitelnosti na VŠ (více informací včetně všech prezentací můžete nalézt na tomto odkaze).

A protože se již stmívá, přichází za námi Jiří Nečas se svým příběhem Vlci a zajíci v pohádkovém lese. Jeho děj se sice odvíjí v postupném řešení soustavy lineárních diferenciálních rovnic 1. řádu, z nich jsou ale odvozeny závěry a ponaučení svou povahou spíše mytologické. Text tak do reality dnešního světa přináší osudový prvek, přiznejme si ale, že tím rozpoznává její pravou podstatu.

Něco o knihách vycházejících v době nedávno minulé se dozvíte v rubrice Recenze, a to už je pro tentokrát všechno, těšíme se na vaše příspěvky ještě do konce roku. Pište, a spolu s námi tento osud naklánějte...

Aby však tento čas nebyl hektický, to vám všem přeje

Jana + Jirka + Lenka (redakce)

PS: A můžete se podívat i do ruriky Dopisy a názory, kam nám už napsal Martin Říha

[1] Akční plán Státního programu environmentálního vzdělání, výchovy a osvěty na léta 2010-2012 byl vládou schválen dne 19. října 2009 usnesením č. 1302 (viz http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs?Open&2009&10-19)

Přehled čísla 2009/1 v ČJ

Vážení čtenáři,

jsme tu opět u vás, v přítmí vašich soukromých prostor, které osvětluje jen chabý svit obrazovky a (někdy i) jasné myšlenky pronikající jeho nepřirozenou září. Rozpínavost Internetu je možno ignorovat, stěžovat si na ni, nebo zkusit zkrotit kvalitou. K té můžete přispět i Vy, na našich stránkách - ať už pozitivní kritikou, v diskuzi nebo vlastním textem.

A to souvisí se zprávou, o které si nejsme jisti, že ji máme psát moc nahlas. Od tohoto roku je totiž Envigogika zařazena na tzv. „White list" recenzovaných časopisů. Čeho se tato výlučnost týká, se dočtete v Novinkách - stručně, publikované texty se pak uznávají, bodují, přispívají ke všeobecnému rozvoji. Nehonosí se jimi jenom publikační médium, tedy my jakožto vydavatelé, ale také hlavně autoři a jejich instituce. A tak je možno očekávat, že budou přibývat. Tedy články, my ne, a v tom je právě ten problém. Chcete-li, aby se této cti (být zveřejněn v Envigogice) dostalo i na vás, pište co nejdříve, ještě než budeme zcela zahlceni, neschopni s vaším textem pečlivě naložit - jej budeme nuceni odložit...

A na co bychom vás měli v tomto čísle zvláště upozornit? Formálních změn si jistě všimnete sami: tentokrát je to plně anglická verze časopisu. Zkuste si kliknout na příslušnou vlaječku, uvidíte jednotlivé rubriky i jejich obsah. Samozřejmě kromě článků, které jsou původně české, u těch jsou však k dispozici alespoň abstrakty. Považujeme to za první kroky k dialogu, který by mohl překročit náš český, poněkud úzce vymezený rybník. Ve kterém jsme se naučili plavat již docela dobře, a tak se můžeme vydat do vod hlubších.

Články jsou tentokrát spíše dlouhé než početné.Jan Činčera analyzuje průřezové téma Environmentální výchova, upozorňuje na jeho nekompatibilitu s mezinárodními standardy, která by mohla ukazovat na dosud neujasněné vzdělávací cíle Rámcových programů. Tento text vyvolal polemiku už v procesu přípravy tohoto čísla, a ta, jak doufáme, se bude jen rozvíjet. Honzovi odpovídá Kateřina Jančaříková - hledá hlavní rysy pro optimální podobu environmentální výchovy a vychází přitom z výzkumu provedeného mezi zkušenými ekopedagogy. Jana Dlouhá se pak ve dvou článcích (Obecné vzdělávací kvality a pojem kompetence; Kompetence v environmentálním vzdělání) zamýšlí nad individuálním rozvojem jakožto hlavním cílem vzdělání (nejen environmentálního), a tento celostní pohled staví proti behaviorálním konceptům užitečným spíše pro oblast evaluace.

Pro radost duše a osvěžení pohledu je tu opět Inspirace a Tomáš Foltýn se svou touhou po souznění přetavenou do slov a obrazů veskrze básnických. Však také poezie je Tomášovou hlavní doménou a můžete si ji v případě zájmu poslechnout v přímé nahrávce[1]. Jeho text se prohmatává k původní rovině vnímání toho, co je živé; ukazuje se v něm, jak je tato živá skutečnost zraňována, devastována nejen na povrchu, ale především ve sféře primárního prožitku. Jenomže ne vždy je možno zacházet se slovy jen jako s obrazy, stavět na nich své vzdušné zámky, a o tom je recenze Trojští koně filosofických textů.

V tomto čísle se ještě Jiří Olšovský ve své recenzi věnuje knize mladé české autorky Alice Koubové-Klikové, filosofickému textu o celistvosti lidské individuality, autentickém bytí - tedy o tématu, které zaslouží důkladně promyslet ve všech kontextech. Lidské hodnoty a postoje tváří v tvář výzvám, které před nás staví současný stav světa, rozebírá Jiří Nečas v textu o změně klimatu - a změně člověka. Je to další z příspěvků tohoto autora, a zavazuje nás k nejvyšší odpovědnosti ve vztahu k tomu, co přesahuje soukromý zájem jednotlivého lidského života. A tím environmentální témata bezesporu jsou.

A na co se zatím nedostalo: je to především práce Michala Bartoše Proměny environmentální ideologie ve veřejném prostoru, která je dostupná v archivu závěrečných prací informačního systému MU. Určitě by stála za zveřejnění alespoň po částech. Prozatím si alespoň poslechněte jeho povídání o Darwinovi.

Ještě než se loučíme se svými čtenáři, říkáme sbohem Emilko! a je nám smutno při pomyšlení na diskuze o výzkumech odcizování člověka přírodě ve vůbec prvním čísle Envigogiky z roku 2006. Tak to ale na světě chodí, člověk má mluvit, psát a konat ve prospěch věcí a lidí, dokud je ještě čas.

Pište také, už se na vaše texty těšíme!

Přejeme krásné léto s Envigogikou a po něm na shledanou.

Jana + Jirka + Lenka,

a také samozřejmě obnovená redakční rada Envigogiky.

[1] Zelené peří (05.03.2009 21:05), (15.01.2009 21:05)

Přehled čísla v ČJ

Přehled čísla v AJ

S Envigogikou do nového roku 2009

Vážení čtenáři,

představujeme vám nové, sváteční číslo Envigogiky. Druhé, letos poslední, a trochu proměněné. V období, kdy jsme o sobě nedávali vědět, prošel časopis metamorfózou především po stránce technické. Původní redakční systém PhpRS se, bohužel, přestal dále vyvíjet a tak jsme nainstalovali moderní redakční systém Joomla (viz joomla.org a joomla.cz), který umožňuje vytvářet nejen hezčí formální podobu, ale má i mnoho dalších funkcí. Pro nás znamená snadnější obsluhu, pro vás pak hezčí vzhled a větší přehlednost. Envigogika má zkrátka nový kabátek, a všechny minulé texty (včetně starších čísel) jsou již do něj oblečeny.

Obsah čísla 2008/1 v ČJ

Obsah čísla 2008/1 v AJ

Zdravíme své čtenáře po delší době, s omluvou – čas sklizně nastal tentokrát mimo původně nastavený plán či sezónu. Avšak rytmus harmonického souzvuku, na jehož vlně se vezeme, a který závisí na vibracích určitého druhu, nelze vždy zvenčí ovlivnit. A tak máme alespoň pocit, že předkládáme cosi, co řádně dozrálo a hodí se tedy snad ke skladování dlouhodobějšímu.

• Obsah čísla 3/2007 v ČJ
• Obsah čísla 3/2007 v AJ
• Konference Udržitelný rozvoj - ideologie nebo vize?

Vítáme čtenáře v roce 2008!

Envigogika přináší množství textů pro dobré vykročení na vaše letošní (odborné) cesty. Konec roku bývá v našich podmínkách ve znamení AKCE všeho druhu, a tak doufáme, že teď už je více času na přemýšlení nad řádky a odstavci, které vám přinášíme.

Začneme tím, na co byste si měli zaměřit pozornost poněkud netradičně – jsou to články ze „spřátelené“ konference STUŽ & COŽP UK. Jsou dobrým přehledem vývoje současného environmentálního myšlení; dočtete se v nich, co by měl znamenat sám pojem udržitelný rozvoj – vizi nebo ideologii? (Zuzana Drhová), ideologii nebo vizi? (Ivan Rynda). Vyjasnění různých představ o udržitelnosti se toto prosincové setkání týkalo; a přemýšlelo se na něm v dimenzi časové (Pavel Nováček: Budoucnost už není tím, čím bývala; Pavel Šremer: Některé aspekty vývoje k udržitelnosti), i prostorové (Vladimír Ira: Priestorový rozvoj, sustainabilita a kvalita života). Některé příspěvky vyzněly poněkud kriticky (Mikuláš Huba: O českých a slovenských metódach vyhnutia sa udržateľnému rozvoju), nebo naopak zdůrazňovaly hodnoty spíše tradiční (Martin Říha: Kam se vytratil Étos generace zakladatelů environmentální legislativy a státní správy?; Jiří Nečas: Předvánoční zamyšlení nad hodnotami). Článků je ale mnohem více, ostatně, podívejte se sami.

Vzdělávání se i v rámci těchto debat, spíše s politickým podtextem, považuje za důležité téma. Pavel Kovář se zamýšlí nad rolí univerzit v současnosti, a jejich vztahem ke globálním problémům a změnám životního prostředí (Pavel Kovář: Univerzity, věda, výchova a globální vývoj). Kateřina Jančaříková píše o žákovském portfoliu jako příhodné formě hodnocení environmentální výchovy – a to už přecházíme k tématu tohoto čísla Envigogiky, jímž je právě evaluace environmentálního vzdělávání. Může jít o hodnocení jednotlivých programů, anebo koncepcí a strategií, které je mají podporovat. K odborné diskuzi o metodách monitorování vzdělávacích výstupů přispívají Aleš Bezouška s Janem Činčerou a předkládají kvantitativní výsledky provedeného průzkumu o vlivu environmentální profilace středních škol na proenvironmentální postoje a jednání studentů. Karolína Hornová s pokouší o totéž při evaluaci výukového programu, navrženého podle metodiky Výchovy o Zemi. K recenzovaným příspěvkům patří ještě analýza textů Arne Naesse, ve které se ukazují základní charakteristiky jeho filosofického konceptu, a to od Bohuslava Binky (Rozporuplný Arne Naess II. – pokračování z minulého čísla)

Takže to začíná vypadat, že když environmentální jevy nezměříme, ani si s nimi nebudeme umět poradit. Ekologický index hledá i Rohan Wickramasinghe (Need for an Ecological Index) a Jana Dlouhá píše o hodnocení strategií vzdělávání pro udržitelná rozvoj, bez nichž se dnes evaluace vzdělávací politiky neobejde (Indikátory pro strategie environmentálního vzdělávání). Od přísné vědy anebo aspoň volání po ní si ale můžete také na chvilku odpočinout v jiných žánrech: přečíst si rozhovor s profesorem Steve Van Matre, zakladatelem hnutí Earth Education nebo zprávu o mezinárodní konferenci Tbilisi +30 (zatím pouze v angličtině). Protože vyšla zajímavá kniha Environmentální výchova: od cílů k prostředkům, podívejte se i do rubriky Recenze.

A to už je konec úvodního slova, i když zdaleka ne všech článků, které vám toto číslo Envigogiky přináší. Objevování zajímavých textů je určitě dobrodružství, o které vás nechceme připravit. Ať vám přinesou zážitky nejen odborné, ale například také estetické – i to je velkým tématem vzdělávacím, a také námětem připravované knihy Wendy Drozenové Erós v zahradě: Krása přírody jako motiv pro etiku životního prostředí. Moc se na ni těšíme, ať nám podobné práce prosvětlí i celý rok 2008 (se všemi jeho určitě složitými problémy a úkoly).

Envigogika vás tedy (snad náležitě) uvítala do roku nového – a nakonec malá omluva. Tentokrát jsme pod naším „stromečkem“ našli tak bohatou nadílku článků, že jsme je dost dlouho „vybalovali“. Stejně vám ale přejeme – pěkné počtení, ať o sobě vzájemně zase brzy uslyšíme!

Za redakci:

Jana a Jirka Dlouzí & Katka Markošová

• Obsah čísla 2/2007 v ČJ
• Obsah čísla 2/2007 v AJ

Nové číslo Envigogiky srdečně zdraví své čtenáře.

Tentokrát jsme se zaměřili na interdisciplinární téma. Ne všechny články se ho týkají – zdá se, že pro jejich pečlivé zpracování bylo málo času. My i naši autoři s údivem zjišťujeme, že napsat a posléze zpracovat text pro recenzovanou rubriku zabere spoustu času, samotné recenzní řízení je totiž záležitost časově náročná. Některé články se vracejí k přepracování, musíme znovu oslovit recenzenty, zda jsou s úpravami spokojeni, nebo dokonce zahájit nové kolečko posuzování a dalších úprav textu... Máme ale štěstí, připomínky bývají velmi užitečné, autoři jsou nakonec rádi, že mají rovnocenného partnera v dialogu, který někdy výrazně zlepšuje úroveň jejich práce. Příspěvek recenzentů ke konečné podobě článku se snažíme řádně ocenit – posudky se souhlasem všech zúčastněných zveřejňujeme (uvádíme je na konci textů).

Jaké články tentokrát vydáváme, to si můžete podrobně prohlédnout v obsahu čísla – zde jsou i jejich krátké anotace. Takže můžeme jen stručně upozornit na nová témata či prvky, které nás příjemně překvapily. Polemický článek o zakladateli hlubinné ekologie Arne Naessovi píše Bohuslav Binka. K praxi vysokoškolského vzdělávání směřují Petr Šauer a Aleš Lisa – popisují „případy“ využití případových studií ve výuce. Wendy Drozenová zahajuje cyklus svých koláží a Rohan Wickramasinghe rozebírá ekologické prvky v různých náboženstvích na jeho rodné Srí Lance.

Téma etiky, zdá se, přetrvalo (rozebírali jsme jej v minulém čísle) a objevuje se v mnoha příspěvcích. Katka Jančaříková píše o úctě k životu a školní praxi vycházející z rámcových vzdělávacích programů; František Murgaš o kvalitě života a indikátorech, které by ji mohly měřit. Roel Stemmer, ze svého čistě osobního hlediska, směřuje k jednotě všeho živého, a to v rovině náboženské a dokonce organizační.

Skutečně interdisciplinárně pojal svůj článek Jan Činčera – zkoumá možnosti využití informační vědy v environmentální výchově. Zabýváme se také celostním věděním, což ilustrujeme na příkladu pansofického systému J. A.  Komenského, a také se pokoušíme o vymezení pojmů v oblasti inter-, multi-, trans-disciplinární (Jana Dlouhá). Obecně ale doufáme, že takto zaměřená diskuze bude dále pokračovat.

Určitě se podívejte i do dalších rubrik. Přečtete si například, jak Anna Hogenová recenzuje Přemítání o člověku, životě a době Jiřího Hermacha, dozvíte se, co představuje systém financování výzkumu v tzv. Rámcových programech Evropské komise, a zda zahrnuje výzkum pedagogický. Zjistíte, jak se jmenuje nejlepší kniha o environmentální psychologii nebo jaký nový magisterský obor otevírá Vysoká škola ekonomická v Praze. Pokud máte nedůvěru v časopisy jako je Envigogika, tak se zamyslete nad (ne)výhodami a perspektivami elektronického publikování.

Především ale využijte zdrojů, na které odkazujeme v článku o indikátorech vzdělávání pro udržitelný rozvoj. V příštím čísle se totiž budeme věnovat hlavně tomu, jak lze programy environmentální / ekologické výchovy hodnotit. Příspěvky do recenzované rubriky ke zveřejnění v prosincovém čísle přijímáme do poloviny listopadu 2007, do ostatních rubrik průběžně.

Protože bychom do budoucna chtěli využít všech interaktivních možností virtuálního prostředí, chceme postupně měnit publikační schéma, směřovat k co největší aktuálnosti. V následujícím čísle zkusíme články publikovat ihned, jakmile je dostaneme a zpracujeme; „oficiálně“ budou vydány rozesláním úvodníku a obsahu Envigogiky 3/2007 koncem roku.

Nakonec musíme poděkovat nejen autorům, ale také recenzentům a všem, kteří přispěli k tomu, že se nám daří touto formou publikovat. Těšíme se  i na příště – vaše názory a články do všech rubrik přivítáme a budeme se jim pečlivě věnovat.

Za redakci:

Jana a Jirka Dlouzí & Katka Markošová