A už sa valí. Neúprosná veľká voda napĺňa dávno neobmyté, zarastené korytá riek a berie zo sebou všetko, čo sa jej postaví do cesty – mosty, cesty, domy, ľudí… Pocit strachu a neistoty sa rozlieha po krajine. Ten, kto povodeň zažil, si vie predstaviť hrôzu, ktorá ju sprevádza.

Na obyvateľoch jednej zo zasiahnutých dedín, ktorí sa ocitli zoči-voči prívalovej vlne absolútne nepripravení, vidieť bezmocnosť. Vôbec to nečakali, veď v ich dedine si na povodne nespomínajú ani tí najväčší pamätníci.

Jedna z aktivit, kterou na školách s dětmi realizujeme nese název: „Kdo jsem?“ Žáci mají za úkol pětkrát po sobě zodpovědět tuto na první pohled jednoduchou otázku a poté výsledky společně procházíme. Na prvních místech se nejčastěji objevují odpovědi typu – holka/kluk, dcera, nejlepší kamarádka, gymnazista, sportovec a pod. V jedné ze středních škol se však mezi odpověďmi objevil pojem „dobrovolník“, a tak jsem se přibližně 16-leté dívky zeptala, co pod tímto označením vnímá a cítí. Odvětila mi, že je členkou dobrovolnického centra Hnutí Brontosaurus a že je ráda, když svou činností může pomáhat přírodě.

„V dňoch ako je tento si znovu uvedomujem, čo som vám tvrdil už stokrát: so svetom nie je nič v neporiadku. V neporiadku je náš pohľad na svet.“ Henry Miller

Aj toto je jeden z citátov, ktoré na mňa ako na mladého a stále tvárneho človeka zapôsobili. Neraz sa práve moja generácia nazýva apatickou, bez snahy niečo zmeniť, vyrastajúcou v obkľúčení kníh, tabuliek, vzorcov a iných bariér, chrániacich ju pred skutočným svetom a uvedomením si priorít. Téma smerovania Slovenska v uplynulom desaťročí je pre mňa aktuálnou hlavne z toho dôvodu, že vzhľadom na môj vek práve toto obdobie intenzívnejšie vnímam a nie som zdeformovaná staršími názormi na ekológiu a trvalú udržateľnosť, od ktorých sa staršia generácia často nedokáže odosobniť.

Krajina je infraštruktúrou budúcnosti... (Richard Weller) 

Kladúc si otázku, akým príspevkom by som mohol obohatiť aktuálnu diskusiu o trvalo udržateľnom rozvoji a byť prínosom pre pokračovanie na ceste za trvalo udržateľným spôsobom života, po ktorej sme sa vybrali, začínam formuláciu myšlienok, ktoré mi v tejto súvislosti víria hlavou. Nadpisom eseje naznačujem dôležitosť vzťahu medzi krajinou a sídlom a význam prepojenosti medzi človekom a krajinou.

„Reklama primäla týchto ľudí naháňať sa za autami a šatami, ktoré nepotrebujú. Generácie pracujú v zamestnaniach, ktoré neznášajú, len aby si mohli kúpiť to, čo v skutočnosti nepotrebujú. A tak sme sa ocitli v situácii, keď nevlastníme veci, ale veci vlastnia nás“,  (Klub bitkárov, 1999).

Od úsvitu ľudstva je každá spoločnosť charakteristická aplikovaním jedinečnej stratégie prežitia vzhľadom na okolité prostredie a okolité spoločnosti. Tieto stratégie sa líšia predovšetkým svojím dosahom na životné prostredie a na ľudí, ktorí v ňom žijú. Hlavne za obdobie posledných 10 000 rokov, teda približne od dôb prvej domestikácie rastlín a zvierat, sa veľa stratégií uberalo nie veľmi priaznivým smerom, čo dokazujú nelichotivé štatistiky ľudských obetí a vyčerpaných ekosystémov. Žiaľ, tento trend sa neustále stupňuje a jeho najväčším vyvrcholením je práve súčasnosť. Ak sa bavíme o nejakom civilizačnom pokroku a neustálom rozvoji, toto je potom jeho temná stránka, ktorá je ale často ignorovaná a prehliadaná. Čo teda urobiť pre to, aby bol vývoj udržateľný?

Dňa 29. 11. 2011 sa v Primaciálnom paláci v Bratislava uskutočnila vedecká konferencia s medzinárodnou účasťou pod názvom Cesty k udržateľnejšej budúcnosti (Dobříš+20 vo svetle geografických a environmentálnych výskumov).

Organizátormi konferencie boli  Geografický ústav SAV,  Slovenská geografická spoločnosť pri SAV,  Slovenská a Česká asociácia Rímskeho klubu a Spoločnosť pre trvalo udržateľný život v SR a ČR.

Pomaly vstávam, nevediac sa odtrhnúť od televízora, aby som urobila aspoň časť vecí, ktoré som si naplánovala. Zvláštne, vždy keď si pozriem niektorý z tých prírodopisných dokumentov, zistím, akí sme len hlúpi. Ako v jednej vete prezentujeme nádheru prírody a vzápätí ukážeme, ako sme ju dokázali za niekoľko desiatok rokov zničiť.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

SPOLEČNĚ PROŽITÉ KONÁNÍ MÁ SMYSL. Když jsem článek paní ředitelky Sofie Hladíkové z málotřídky v obci Kocbeře dočetla k téhle větě, dojalo mě to. Vyprávěním o adventním čase v malé škole na Trutnovsku spustila onen vzácný pocit spokojenosti, lidskosti, obyčejného štěstí, který míváme spojený právě s Vánoci. Pouhé čtyři zaměstnankyně ve škole v někdejších vykořeněných Sudetách se skromnými prostředky využívají přirozené motivace toho, co je dětem důvěrně známé, a podporují lidskou sounáležitost a citlivost, s níž – věřím – všechno jde snáz. Je to příjemný kontrast k rozbujelé komercionalizaci nejmilejších svátků v roce.

Udržitelný způsob života – v dnešní době často skloňované téma, obvykle ve spojení s trvale udržitelným rozvojem (jsou dokonce tací, kteří tyto dva pojmy zaměňují). Zatímco v západních zemích se dnes dává mnoho úsilí i peněz do trvale udržitelného způsobu života, státy typu Čína si „vesele jedou“ na co nejvyšší HDP a vysoké zisky, „budoucí generace – nebudoucí generace“. Okolo takovéhoto tématu již jistě existuje velké množství různých teorií, názorů a na dané téma výzkumných prací. Také já se pokusím do této „mísy udržitelnosti“ přispět.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

MILUJETE SVŮJ STROM? Cítili byste se jako podťatí, kdyby odešel ze života jinou než přirozenou cestou? Pozorovali jste někdy, kdo všechno váš strom obývá? Kolik druhů ptáků na něj usedá – zeptala jsem se sama sebe a rozvzpomínala se: holub, havran, strakapoud, krahujec, straka, sojka, sýkora koňadra a modřinka, pěnkava, brhlík, kos, vrabec, špaček, hýl… Spoustu drobných pěvců ani nerozeznám.

Kde žijeme

Narodili jsme se do světa, který podléhá určitým principům (obvykle tělesa padají ve směru tíhového zrychlení) a kde člověk zavedl některá pravidla (když něco chci, poprosím, když chci pokácet starý strom, požádám o povolení…). Jak vyrůstáme, tato pravidla a principy objevujeme a začínáme je chápat.

Dňa 27. októbra 2011 sa v Malom kongresovom centre Slovenskej akadémie vied na Štefánikovej ulici č. 3 v Bratislave uskutočnilo vyhodnotenie výsledkov a vyhlásenie víťazov 10. ročníka česko-slovenskej súťaže študentských esejí na tému Udržateľný spôsob života.