Príspevok sa zaoberá kvalitou života v jej postmodernom a ne-postmodernom chápaní, pričom ich hodnotí z axiologického aspektu. Výsledkom je návrh indikátorov, reflektujúcich zmysel kvality života. 

Zapojení příslušníků různých náboženství do programů environmentálního vzdělávání se může ukázat jako velmi přínosné – stoupá počet těch, které zasáhla environmetální krize a kdo vnímají pocit naléhavosti.

Četné snahy o interdisciplinární, multidisciplinární, respektive transdisciplinární přístup vedou k nutnosti přesnějšího objasnění těchto termínů. Mezioborová spolupráce je totiž jedním zčasto diskutovaných témat (aperspektiv) současné vědy.

Touha po jednotě je základem myšlení, které má dlouhodobou perspektivu; z této duchovní roviny vychází náš emocionální i kognitivní rozvoj. Článek rozebírá souvislosti života s organizační strukturou, ve které se odehrává. Samozřejmě jde opět o čistě osobní hledisko; záměrem je podat vysvětlení komplementární, které nepovede ke kritickým střetům. Takový přístup je také nutností, pokud chceme překonat dualismus a směřovat k jednotě života. Směřování k udržitelnosti je jedno, o když dává každému dostatečný prostor. To je však ideálem; současná realita je zlomený svět.

Cíl enviromentální výchovy „vnímá život jako nejvyšší hodnotu“ je v RVP formulová vágně a nelze jej chápat jako téma, které budou všichni zpracovávat a evaluovat stejně. Autorka doporučuje vznik metodiky pro učitele. Zároveň poukazuje na to, že je nutná změna myšlení celé společnosti.

Uvedení termínu hluboká lidskost. Autor, podobně jako v celé sérii článků, zde představuje velmi intimní rovinu vztahu ke skutečnosti, založenou na svérázném pojetí Jednoty.