Erós v zahradě: Krása přírody jako motiv pro etiku životního prostředí
2008-01-05 09:50:49
Wendy Drozenová
Informace autorky o knize, která vyjde v roce 2008 v nakladatelství Filosofia.
Z úvodu:
Základním poselstvím práce je teze, že zvěcnění přírody spočívá v jejím oderotizování. To je třeba vysvětlit. Vyhnání Eróta z přírody znemožňuje nazírat její krásu v celé plnosti. Erós, „směřující za krásou v božském nadšení“, bere na sebe různé podoby. Platónský Erós „je filosof a zároveň s tím vychovatel, pedagog, a jako obojí též psychagog, který dokáže duši vést tam, kam chce a kam je třeba“ (Patočka). Je-li však náboženský a metafyzický erós ve společnosti potlačen, nemůžeme očekávat, že nádhera přírody (kterou zde budeme chápat především ve smyslu krajinného celku) bude doceněna erótem sexuálním.
Rozhodnutí o tom, jaká krása probouzí Eróta, je signifikantní pro zaměření duše. Je-li lidský erós redukován na sexuální rozměr, dostává se nepřiměřené pozornosti estetickým hodnotám lidského těla: od péče o zdraví, uměřenost a zdatnost, sloužící celkovému harmonickému rozvoji osobnosti a uvolnění tvořivých sil, kde jde zároveň o určitý aspekt péče o duši, se pozornost přenáší na více či méně módní, proměnám vkusu podléhající aspekty krásy a zachází se přitom až do směšných malicherností. Tímto zaměřením je nesen též často nepřiměřený zájem o „prodloužení těla“ pomocí techniky a symbolů vlastnictví (jejichž vynikajícím společným reprezentantem je například „nádherný“ automobil).
Záměrem práce je poukázat na skutečnost, že vedle argumentů pro ochranu krásy a jedinečnosti přírody, které jsou v environmentálním diskursu běžné a jejichž hodnota není touto prací nijak zpochybňována, je možné nahlédnout krásu přírody i z filosofického pohledu, který se neomezuje na oblast estetiky chápané v moderním smyslu, ale snaží se těžit z bohatých tradic evropského myšlení. Ty naznačují, že viditelná krása nemůže být doceněna ve svém významu, pokud se jí upírá schopnost poukazovat ke kráse transcendentní, „očím neviditelné“. Krása, která nepoukazuje k něčemu za sebou či nad sebou, ztrácí své výsostné postavení nositele (tajemného) významu a je podrobována nahodilostem soudů vkusu. Erós odchází ze zahrady a psyché ji nachází chladnou a prázdnou.
---------------
Práce je zaměřena na zkoumání filosofických předpokladů, které souvisejí s některými zásadními otázkami estetické a ekologické (či snad spíše environmentální) výchovy. V důsledku tematizace pojmu krásy a jeho vztahu k etice a k problematice životního prostředí se týká četných otázek, z nichž některé patří takřka po tisíciletí k jádru nejhlubších filosofických úvah, zatímco jiné vstupují do centra pozornosti teprve v posledních letech v kontextu filosofických problémů spjatých s ekologickou etikou a s celým diskursem o environmentalistice.
Výchozím předpokladem je vědomí naléhavé potřeby vhodného usměrnění výchovy, která by vedla k hlubšímu oceňování estetických hodnot životního prostředí ze strany všech občanů (respektive jejich podstatné většiny) a tak dávala naději na zvýšené úsilí o zachování hodnot jak kulturního tak přírodního dědictví.
V podmínkách společnosti, v níž často převládají krátkodobé ekonomické zájmy skupin a jednotlivců nad zájmy dlouhodobými a celospolečenskými (mezi něž patří právě především hodnoty životního prostředí v nejširším smyslu) je nutným předpokladem pro zachování těchto hodnot z dlouhodobého hlediska angažovanost ze strany občanů, a to angažovanost informovaná a efektivní (prozíravá).
V tomto kontextu práce směřuje k vyvození praktických závěrů důležitých pro estetickou výchovu, mezi něž patří zejména nutnost pěstovat daleko výrazněji schopnost vnímání krásy (přírody, nejen lidských děl), která je schopností odlišnou od vytváření estetických artefaktů (výtvarná výchova).
V rovině filosoficko-teoretické vychází práce z potřeby hlubší reflexe základních pojmů. V této oblasti předkládaná studie poukazuje zejména na to, že filosofický diskurs o kráse přírody v žádném případě nemůže vystačit s kategoriemi, které byly vytvořeny v novověké estetice a jsou podmíněny předpokladem, že kategorie krásy se vztahuje primárně na sféru umění. Podobně nelze filosofický pojem krásy extrahovat ani z přírodovědných (např. evolučních) hypotéz. Má-li krása získat zpět svoji ztracenou relevanci, musí být nazřena v oblasti metafyziky.
Základní metodou práce je pojmová analýza, která usiluje o zachycení filosoficky nejpodstatnějších aspektů krásy. Práce využívá synchronické i diachronické metody pro srovnání pojetí krásy nejvýznamnějších koncepcí starověku: řecké filosofie a biblických spisů – jež obě měla klíčový vliv na formování evropského přístupu ke kráse – s pojetími novověku. Protože tato analýza bezprostředně odhaluje souvztažnost koncepce krásy s metafyzikou, nelze se zde vyhnout expozici některých jejích problémů (např. ontologické diference v jejím odlišném pojetí u Tomáše Akvinského a u M. Heideggera) a myšlenky analogia entis. V tomto kontextu si práce klade za cíl poukázat na jejich (opomíjenou) relevanci pro daný problém – která spočívá především v aspektu otevřenosti vůči Bytí – aniž si činí ambice objevit zcela nové souvislosti.
Originálním přínosem práce je naproti tomu aplikace kategorií fenomenologie náboženství R. Otta na danou problematiku:mysterium tremendum et fascinansvykazuje struktury analogické pro kategorie bázeň vzbuzujícího vznešena (das Erhabene) a přitažlivého krásna (das Schöne), které patří k pojmové výbavě spisů zakládajících novověkou estetiku (Burke, Kant). Tyto estetické kategorie tak svou strukturou odkazují k fenoménu posvátna: Krása ve své nejvyšší formě sjednocující obě uvedené estetické kategorie je epifaneia.
Z obsahu práce:
V kontextu současné environmentální filosofie se ukazuje, že novověká estetika nedává adekvátní základ pro uchopení kategorie krásna ve vztahu k přírodě. Namísto pokusů o transfer tohoto základu z odlišných kultur (tento trend se uplatňuje zvláště vůči kulturní tradici Dálného Východu a jmenovitě Číny), bychom měli důkladněji prozkoumat své vlastní filosofické tradice, abychom posoudili, do jaké míry mohou být z hlediska našeho problému nosné. Novověká evropská estetika spojuje otázky teorie krásna a teorie umění. Jak připomíná Patočka, spojení těchto dvou otázek je evropským specifikem a historickou nahodilostí. „To, co se obvykle považuje za dějiny estetiky, není většinou nic jiného nežli projekce našich otázek a našich koncepcí do dávných dob, kdy předměty, o kterých jedná naše estetika, samozřejmě existovaly, ale docela jinak byly zachycovány a docela jinak byly spatřovány. Ale dějiny estetiky nejsou dějinami těchto předmětů – dějiny estetiky jsou dějinami reflexe o těchto předmětech.“ (Počátky myšlení o kráse, s. 132). Před dějinami estetiky by proto měla předcházet historie geneze všech těchto pojmů a jejich sémantická analýza.
Řecký pojem to kalon, neodpovídá našemu pojetí krásy: zasahuje do dimenzí etiky (jak o tom svědčí například blízkost pojmů to kalon a to agathon u Platóna) i metafyziky. Máme-li na zřeteli krásu v tomto širším filosofickém významu, pak ji nelze definovat, ale jen metaforicky osvětlit. Naproti tomu „estetika jako přísná věda je umožněna teprve tím, že „das Schöne“ je omezeno na nitrosvětskou oblast, vypuzeno z transcendentna“. (H. Urs von Balthasar: Herrlichkeit. Eine Theologische Ästhetik. sv. 3, díl 1. – Im Raum der Metaphysik). Proto je oblast estetiky ve srovnání s filosofickým a náboženským, popřípadě teologickým diskursem o kráse velmi úzká.
Z jazykové analýzy vyplývá základní pojetí krásného jako něčeho, co souvisí především se zdravím: řecké kalós etymologicky souvisí se sanskrtským „kalyánas“ – krásný a to zase se sanskrtským slovem „kalyas“ – zdravý. Od tohoto základu je odvozeno i německé slovo „heil“. V nejstarších vrstvách jazyka se setkáváme s chápáním krásy jako něčeho, co souvisí nejen se zdravím, ale i s funkčností a s šíře pojatou zdatností, s ušlechtilostí, přímostí, důstojností, dobrem a štěstím. (Srov. Griech-deutsch. Schulwörterbuch mit der besonderen Berüchsichtigung der Etymologie, verfast von H. Meng, Berlin 1906, s. 295.)
„Kalós“ se vztahuje k synonymu „agathós“ tak, že „agathós“ je kvalifikace podstaty, zatímco „kalós“ to, jak se podstata jeví, jak je vnímána, jaký dojem probouzí. Tento vztah má svou obdobu i v hebrejštině: Adjektivum „dobrý“, hebrejsky „tob“, je kvalifikace podstaty (v SZ 559krát), ale bývá v Septuagintě překládáno jak „agathós“, tak i „kalós“. Naproti tomu mnohem řidší výraz „jáfé“ (ve SZ jen 42krát) je obvykle „kalós“, výjimečně „hórajos“ – včasný, vhodný (od řeckého „hóra“ – omezený, přiměřený).
Již u Platóna začíná ontologie krásy, která je zároveň dobrem. Krása jako jediné z pomyslných jsoucen má svou reprezentaci ve smyslovém světě, kde svou září poukazuje na něco mimo sebe. Otázka krásy se tak zařazuje mezi stěžejní filosofická témata: „A pojmi tuto mou otázku docela vážně, znamená ve skutečnosti, že na ní spočívá celý tvůj život, jeho náplň i osud… na ní spočívá tvé vlastní bytí!“ (Platón, Hippias Větší). Zásadní důležitost vztahu ke kráse pro zaměření života je v její souvislosti s erotickou oblastí: lidský erós je konfliktem dvojí transcendence, neuvědomělé (princip slasti) a té, která obrací „od věcí k bytí“ (Patočka).
----------
Informace o knize:
Důležitou roli má ve studii pojem epifanie jakožto zjevování (v němčině je souvislost „das Schöne“ – „Erscheinung“ zřejmá).
V části nazvané Zahrada jako paradigma je pojem epifanie aplikován na téma zahrady. Zde se práce opírá zvláště o studii D. E. Coopera A Philosophy of Gardens, v níž je význam zahrady osvětlován pomocí epifanie chápané v širším slova smyslu – zahrada je epifanie vztahu člověka k tajemství. Na příkladech z dějin zahrady je dokumentován jejich filosofický a náboženský význam (od koncepce rajské zahrady ve středověkém křesťanském klášteře až po zenové zahrady typu japonské karesansui – suché země).
Pomocí paradigmatu zahrady lze řešit některé otázky estetiky životního prostředí. Vhodné pojmové uchopení vztahu kultury a přírody umožní řešit „ochranářské dilema“: zachování „volné“ přírody (divočiny) dnes vyžaduje aktivní účast člověka (jinak bude pohlcena, nestačí ji „nechat být“). To znamená, že i volnou přírodu můžeme chápat jako jistý druh „zahrady“ (představuje dnes již spojení tvůrčího úsilí přírody a člověka), a to zahrady velmi vzácné, protože neobnovitelné.
Krása přírody i krása krajinných celků je dostatečným důvodem pro jejich zachování, ale v konfrontaci s ekonomickými účely často nevítězí. Pro estetické hodnocení krajiny se těžko hledají objektivní měřítka. Nelze je formalizovat, lze jen hledat určité eidetické tvary, s jejichž pomocí je možné uchopit specifičnost, individualitu, význam daného místa. Genius loci však může oslovit jen toho, kdo je disponován mu naslouchat. Zde hraje nezastupitelnou roli estetická výchova.
Exkurs Příklady prohlubování estetické zkušenosti prostřednictvím jednoduchých artefaktů eko-umění podává jednu z možností, jak motiv krásy přírody uplatnit v pedagogické praxi. Vnímání krásy je aktivita kulturně podmíněná, nesoutěživá a nekonkurenční (sdílením s jinými se potěšení z krásy nezmenšuje). Je to činnost aktivní, tvůrčí, obsahuje prvek hry (ušlechtilé zábavy), cvičení (rozvoj receptivní schopnosti) a kontemplace (filosofické a náboženské).
Ve vztahu k hodnotám životního prostředí a ochrany přírody nestačí rozvíjet schopnosti vlastního vytváření artefaktů, ale též ty, které souvisí s odhalováním krásného, jež je dáno „od přírody“ (právě „pasivní“ hodnocení krásy vede k její „aktivní“ ochraně).
Exkurs podává návrh jednoho ze způsobů, jak lze rozvíjet schopnost vnímání krásy přírody v jejích jednotlivých, především detailních aspektech, strukturách, hledání souvztažnosti pocitů s „artefakty“ přírody, analogie „děl“ přírody s lidskými výtvory.
PhDr. Wendy Drozenová, PhD., je autorkou knihy, která vychází v roce 2008 v nakladatelství Filosofia.