Chceme trvale udržitelný rozvoj?

2008-06-27 11:17:33

Ivan Rynda

Recenze textu Jiřího Nečase, původně však pro účely recenzního řízení článku anonymního autora

Trvale udržitelný rozvoj dnes není jen tématem, o němž se „poměrně často hovořívá“ (v rukopisu posuzovaný článek bude mít samozřejmě při tisku jiné stránkování, proto nelze při jeho citacích uvádět přesné odkazy), ale daleko spíše „velice zneužívaným módním heslem“. Od vydání Naší společné budoucnosti roku 1987, již autor náležitě, ale nepřesně cituje[1], se stal takřka povinnou součástí veškerých strategických společensko-politických dokumentů od místní až po globální úroveň. Bohužel bývá strategií nejen nepochopenou, ale často i nechtěnou nebo dokonce zneužívanou[2]. Titulní otázka je tedy pouze řečnická. Autor totiž při své nepochybné erudici samozřejmě ví, že odpověď se bude zásadně lišit podle skupiny respondentů, jež je možné pro tento účel rozdělit podle pouhých dvou kritérií, totiž porozumění a chtění.

Nepříliš překvapivě existuje nepočetná skupina nepřesvědčitelných, kteří sice vykazují jistou schopnost trvale udržitelnému rozvoji porozumět, ale kategoricky si jej nepřejí, a to buď z důvodů úzce pragmatických, daných osobními nebo skupinovými zájmy, nebo z důvodů ideologických: ač intelektuálně relativně chápaví, mentálně jsou neschopni přijímat informace neodpovídající jejich osobnostní zásadní ideologické podmíněnosti. Jednou z potíží trvale udržitelného rozvoje je skutečnost, že obě subkategorie tvoří významnou část decizní, tedy ekonomické nebo politické sféry. Článek je proto poměrně ucelenou užitečnou informací pro zbývající dvě skupiny: ty, kdož tématu nerozumějí, bez ohledu na to, zda si udržitelný rozvoj přejí nebo ne, a je zajímavou úvahou pro čtvrtou kategorii souvěrců, již „rozumějí a chtějí“.

V úvodu jsou postiženy dvě ze skutečně základních dezinterpretací udržitelného rozvoje. První spočívá v triádě život (svádějící k výkladu živoření) – kvantitativní růst, který je principiálním nepochopením, zneužitím nebo obojím[3] a konečně kvalitativní rozvoj, jenž je jedině možný, ale ani on nesmí být zaměňován za pasivně spontánní vývoj s absencí lidské vůle a aktivity k dobru. Druhá dezinterpretace se týká trvalosti v českém překladu a jejího správného výkladu, s nímž se autor vyrovnává stručně a přesně.

Následující kapitoly mají podobné schéma. Spočívá v rozsáhlejším představení pro trvale udržitelný rozvoj podstatného přírodovědného problému a v následné kratší společenské (společenskovědní) reflexi a řešení.

Rozbor globálních poruch klimatu správně neredukuje problematiku jen na aspekt teplotní, lze mu vytknout snad jen opomenutí ostatních skleníkových plynů vedle oxidu uhlíku; s řešeními, jež by měla spočívat v synergii redukce a adaptace, tedy v synergii omezení příčin a současně přizpůsobení na nevyhnutelné změny, je nutné souhlasit. Poněkud školsky historizující kapitolka o entropii přináší naopak i méně známé, jistě užitečné informace. Stejně jako úvaha o etických důsledcích z předchozí kapitoly i věta z těchto pasáží „Ekonomické procesy probíhají ve fyzikálním světě, a tedy podléhají fyzikálním zákonům.“ by měly být přesunuty do samého závěru pro svoji obecnější platnost a k dosažení větší účinnosti. K etickému rozměru nicméně platí, že je nepochybně podmínkou nepominutelnou, trvale udržitelný rozvoj však velmi účelně usiluje o synergii nástrojů udržitelnosti ve všech svých rovinách. Ve výše citované větě by snad bylo vhodné zaměnit slova „fyzikální“ slovy „přírodní“ a v této podobě by měla být opakována všem ekonomistům[4], tedy těm, již pokládají ekonomii za nadvědu povolanou řešit veškeré problémy lidské společnosti a jako zázrakem i „problémy“ přírody.

Poněkud diskutabilní je pátá kapitola pojednávající o stacionárnosti a dynamické rovnováze. Energeticky je Země přirozeně systémem otevřeným. Na druhé straně platí, že „Je jen jedna Země“, a to nejen ve smyslu jednoty a propojenosti životního prostředí a solidarity s bližními, ale i systémově. Zde platí, že euroamerická civilizace prožila celé své dějiny v systémech otevřených, v rozšiřování svých hranic, dokud nenarazila na hranice globalizace a uzavřeného (v tomto smyslu a relativně) planetárního systému. Právě neschopnost a neochota reflexe tohoto elementárního faktu jsou jednou z hlavních příčin nepochopení a nepřijímání strategie trvale udržitelného rozvoje.

Daleko nejspornější úvahou je pojednání o ekonomickém růstu. S autorem lze jistě souhlasit v tvrzení, že „Trvale udržitelný rozvoj skutečně znamená rozvoj a rozhodně není důvodem k vědecko-technické stagnaci.“ Úvaha o růstu je však přinejmenším zmatečná, protože úvahy o udržitelném ekonomickém růstu se (v rozporu s míněním autora) týkají i nebo dokonce především HDP, který však může (má) růst udržitelně právě díky přesunu do oblasti energeticky a materiálově nenáročné nebo dokonce nulové spotřeby a výroby. Autor tak zaměňuje, mísí a chybně vykládá několik pojmů, mj. i ekoefektivitu a decoupling ([oddělení] zátěže životního prostředí a ukazatelů ekonomického růstu).

Ještě vážnější dezinterpretace se týká záměny externalit (správně nákladů nebo přínosů, které neprocházejí trhem) s veřejnými, resp. volnými statky a jejich charakterem (vzduch, prostor, regulační služby…, obecně statky a služby přírody).

Podobně následující úvaha mísí dohromady několik rovin. „Dnes velmi běžné sepětí hodnot s peněžním vyjádřením je projevem zúžení lidství – ‚homo sapiens‘ se omezuje na ‚homo oeconomicus‘, a to ještě v poněkud pokleslém smyslu slova, neboť hodnota se redukuje na peníze s jejich kvantitativním vyjádřením v lineárně archimédovsky uspořádané struktuře reálných (resp. ve skutečnosti vlastně celých) čísel.“ Rozdíl mezi cenou a hodnotou je zásadní a cenové vyjádření hodnoty nemusí hrát v tržním hospodářství, které je přece jen nejefektivnější formou ekonomiky, nutně negativní roli – je mnohdy užitečné si uvědomit, co i zdánlivě samozřejmé věci „stojí“ a nemusí to vždy znamenat redukci hodnot na peníze. Spor o ne/kvantifikovatelnost kvalitativních jevů, „kvalitativního“ vůbec, zmíněný dále, se zdaleka netýká jen monetárního vyjádření, je zásadnější a obecnější a jakožto věcný spor je opět produktivní a prospěšný.

Princip předběžné opatrnosti by neměl být diskutován jako jakýsi přílepek („Dodatek“) právě proto, že je sám o sobě zásadní a autorem dobře systematicky diskutovaný. Mám tím na mysli nejen zmínku o nulové variantě řešení, ale i (bohužel jen implicitní) náznak, že princip předběžné opatrnosti bývá někdy zneužíván oběma stranami sporu, např. technokraty i ochránci přírody, obecně příznivci i odpůrci trvalé udržitelnosti.

S autorovými závěry lze v zásadě souhlasit. Je jen škoda, že řada aspektů jeho závěrečných čtyř otázek není diskutována podrobněji nebo dokonce nejsou rozebrány vůbec. Například logickým rubem odmítnutí „převahy nabídky nad poptávkou“ je „objektivní“ posuzování „objektivní“ potřeby někým shůry, jež může vést až k autoritativnímu nebo totalitnímu hospodaření usilujícímu přinutit nesvéprávné občany ke štěstí i proti jejich vůli. Právě pro častou existenci dvou polárních úskalí je strategie trvale udržitelného rozvoje tak složitá, nepřehledná a obtížně pochopitelná!

Celá řada plodných a ne zcela samozřejmých podmínek a nástrojů udržitelného rozvoje je přitom, jak se o tom zmiňuji výše, poněkud nepřehledně a přehlédnutelně roztroušena v textu. Patří k nim volání (byť opět spíše implicitní) po diferenciaci při rozhodování, důraz na rozhodovací procesy („To však znamená na jedné straně výrazný růst morálních nároků na lidi, na druhé straně pak nutnost vytvořit adekvátní politicko-ekonomický systém řízení.“ … „Nový hodnotový systém je pak třeba promítnout do rozhodovacích algoritmů.“), samozřejmě důležitost etické roviny a proměny hodnotových vzorců a vzdělávání.

Má zkušenost učitele a popularizátora mne však přesvědčuje spíše o tom, že to není detailní přírodovědné vzdělání pro každého, co povede k úspěchu strategie trvale udržitelného rozvoje. Jsme každý jiná / jiný J a je to dobře, protože jinakost nás obohacuje. Proto se mi zdá, že klíčem k úspěchu není všeobecná hluboká znalost přírodních zákonů, ale hlavně důvěra. Důvěra k přírodovědnému, ale i ekonomickému a jakémukoli lidskému poznávání a poznatkům, k jejich platnosti a důvěra lidí k sobě navzájem. Posuzovaný text může být právě pro svou ne-dokonalost dobrým podkladem pro diskusi ve škole nebo ve veřejném prostoru a tak i nástrojem vytváření vzájemné důvěry.

Strašnice 16. června 2008                                                     Ivan Rynda


[1] Autor poněkud nekorektně neuvádí stránku citace NSB, která skloňuje předmětný pojem ve všech pádech a podobách, takže věta uvedená v uvozovkách se možná v textu i vyskytuje, rozhodně však není přesně onou notoricky citovanou definicí ze str. 47 uvedeného českého vydání. Citační přesnost ostatně ani jinde autora nezdobí, což někdy není příliš důležité, ale jindy je to prostě škoda – např. porovnání definic udržitelného rozvoje, jak je provádí Václav Hála, by bylo nepochybně poučné, zdroj však chybí.

[2] Ve všech těchto souvislostech lze již spíše mluvit dokonce o erozi trvale udržitelného rozvoje; viz např. Rynda, Ivan. Udržitelný rozvoj, jeho ohrožení a kvalita života. Životné prostredie, Revue pro teorii a starostlivost o životné prostredie 6/2005, str. 324–328.

[3] „Nekonečný růst libovolného typu je neudržitelný v prostředí konečných zdrojů.“ (Studie kritických environmentálních problémů [SCEP], Massachusettský technologický institut 1972).

[4] Skloňuj podle vzoru „ekologista“.