Recenze „Výzkumu odcizování člověka přírodě“. Eva Kopecká, Josef Zelenka, Květa Jechová.
2006-12-12 13:10:32
Iva Hönigová
Recenze projektu Výzkum odcizování člověka přírodě. In: Kolektiv autorů (2005). Děti, aby byly a žily. Praha: Ministerstvo životního prostředí. ISBN 80-7212-382-3.
Recenzované části:
Kopecká, Eva. s. 11–19
Zelenka, Josef, s. 45–49.
Jechová, Květa, s. 50–54.
Eva Kopecká. s. 11–19
Autorka je lektorkou ekovýchovných programů na Toulcově dvoře. Ve výzkumu „Odcizování člověka přírodě“ spolupracovala při zadávání dotazníků žákům základních škol, které přišly na program ekologického střediska Toulcův dvůr, a při hodnocení tříd po skončení programu z hlediska vzájemné spolupráce dětí, obratnosti dětí v terénu, samostatnosti při plnění úkolů atd. V tomto příspěvku se se čtenářem dělí o své postřehy a lektorské zkušenosti, které nebyly vyhodnoceny v kvantitativním výzkumu. Zpočátku hovoří zřejmě pouze o dětech, které se zúčastnily výzkumu „Odcizování člověka přírodě“, postupně ale uvádí postřehy z větší části své lektorské praxe. Výpověď autorky je uspořádána do souborů věnovaných různým aspektům vztahu dětí k přírodě: dětská percepce přírody, co děti v přírodě dělají, vybavení pro pobyt v přírodě, fyzická zdatnost a obratnost dětí, spolupráce ve skupině, samostatnost, vztah k rostlinám a zvířatům a vztah učitele k dětem. Z textu vyplývá, že Eva Kopecká vede programy pro velké věkové rozpětí dětí od žáčků mateřských škol až po studenty gymnázií.
Text je čtivý, Eva Kopecká se ukazuje být všímavou pozorovatelkou. Její výpověď obsahuje cenné postřehy, nabyté dlouhodobou praxí a pravidelnou lektorskou činností. Čtenářům zprostředkovává události a zážitky ze spolupráce s dětmi, které se dají získat jen častou prací s dětskými nebo mládežnickými skupinami.
Kromě přímé výpovědi o svých zážitcích se autorka uchyluje také k soudům o příčinách pozorovaného jednání dětí. Tyto úsudky jsou přirozené a legitimní, často jsou však vedeny nevyslovenou, stereotypní představou o tom, jak tak věci bývají. Ačkoli Eva Kopecká sama připouští, že většinu dětí zná pouze z dvouhodinového programu, nacházím v textu nepodložené závěry, pro něž autorce kromě její představy chybí další argumenty („Některé (děti) se bojí, aby něco neudělaly špatně, stále se chodí ptát….Tyto děti většinou mají smůlu na paní učitelku, která jim neponechává žádnou možnost volně a samostatně se projevit, stále je kontroluje a opravuje.“) Jiné úsudky autorka kromě pozorování dětí na svých programech zakládá na zážitcích se svými syny nebo se svými vlastními dětskými vzpomínkami. Tyto subjektivně zatížené, svého druhu ojedinělé a časovým odstupem nutně zkreslené poznatky nejsou spolehlivým podkladem ke srovnání s jinak kvalitním pozorováním z lektorské praxe. Osobní zážitky jsou nepřiměřeně zobecňovány a vedou autorku k zavádějícím závěrům. Je škoda, že Eva Kopecká tyto své dojmy v textu nevyužívá při formulaci hypotéz, své domněnky neformuluje spíše jako otázky namísto prezentace hotových názorů. Čtenáře by tím inspirovala k vlastním úvahám a podnítila jejich tvůrčí myšlení, což je ostatně hodnota, kterou sama cení vysoko a u dětí často postrádá.
Díky zmínění osobních zážitků také text tu a tam mění literární formu. Zatímco prvky fejetonu jsou oživením, byť vyvolávají dojem povrchnosti, sklouznutí k vzpomínkám z vlastního života dodává textu vyprávěnkovitý charakter, který ale vytěsní výpovědní a dokumentační kvality.
Politováníhodnou slabinou textu je, že se autorka nedrží své největší devizy, totiž možnosti vypovídat o spolupráci s dětmi a jejich pozorování, ale kromě nepodložených závěrů se uchyluje i k moralizování a prezentování vlastní představy o optimálním uspořádání světa. Následující citace budiž příkladem: „I forma pohybu v přírodním terénu však podléhá módě…..Proto potkáváme tolik jednotlivců i celých rodin na horských kolech….Řada z nich nerespektuje vymezené stezky a chová se bezohledně k přírodě i pěším. Zde se jedná o pouhou konzumaci krajiny. Nechtěla bych se zde ale dotknout lidí kultivovaných, kteří využívají zdravého pohybu po cyklostezkách k návštěvám kulturních památek…“
Celkově je text přínosem pro svou velkou výpovědní hodnotu, pokud čtenář dokáže rozeznat, že se nejedná o závěry regulérního výzkumu, jak by se mohlo zdát po přečtení úvodu celé knížky z pera Emilie Strejčkové, a pokud dokáže odfiltrovat nepodložené závěry, ke kterým autorce chybí obhajitelné argumenty.
Josef Zelenka, s. 45–49.
Předložený článek je kombinací několika literárních útvarů, jejichž spojujícím prvkem je právě jen odcizování člověka přírodě. Autor otvírá článek autobiografickým vyprávěním, ve kterém shrnuje svůj život od narození až po angažování sebe sama ve výzkumu „Odcizování člověka přírodě“.Navazuje krátká, byť široce pojatá úvaha o přínosech a negativech dnešního životního stylu ústící ve stručnou diskuzi existence a významu odcizování člověka přírodě.
Článek pokračuje popisem výzkumné části, která byla založena na interpretaci kognitivních map vytvořených žáky základní školy v Hradci Králové. Děti ze 3., 5., 7. a 9. třídy vyplňovaly dotazníky a malovaly svět, ve kterém žijí a ve kterém by chtěly žít. Výzkumná část je doplněna obecnějším výkladem o kognitivních mapách jako výzkumném nástroji.
Závěr je věnován opět úvaze o významu kontaktů člověka s přírodou.
Za nejpřínosnější považuji výzkumnou část článku. Využití kognitivních map k podrobnějšímu prozkoumání vztahu člověka k přírodě je nové a neotřelé. Jako psychologická metoda mají kognitivní mapy potenciál výzkumně vstoupit do oblastí, které pedagogický přístup mohl zatím jen opatrně obcházet. Svou technikou – malováním (doplněným dotazníkem) jsou kognitivní mapy vhodné i k výzkumu mezi dětmi. Dokáží znázornit preference a důrazy, které si děti s přírodou spojují, aniž by bylo potřeba konstruovat sofistikovaný dotazník.
Na druhou stranu v textu spatřuji některá opomenutí. Přestože článek nemá ambice výzkumné zprávy, postrádám v něm bližší podrobnosti o dotazníku, který je zmíněn jednou větou. Není jasné, na čem je založena interpretace kognitivních map. Pokud jde o psychologický test nebo výzkumný nástroj převzatý ze zahraničí, chybí odkaz na zdroj. Pokud jde o techniku vyvinutou speciálně pro výzkum „Odcizování člověka přírodě“, chybí popis metody validizace, tj. jak byla ověřena správnost a platnost interpretace. Popis ověření validity je přitom standardní součást výzkumu pomocí kognitivních map a je to právě ta součást, která odlišuje výklad na základě dojmů od vědecké metody.
Text je významově i z hlediska literární formy nesouměrný. Není jasný smysl úvodního autorova vyprávění – celek díky němu působí spíše jako biografický záznam o autorově spolupráci na projektu. V této části o sobě autor překvapivě mluví ve třetí osobě, ačkoli celky, jichž je součástí, označuje 1.osobou plurálu (naše), což působí trochu matoucím dojmem. Úvaze o pozitivech a negativech dnešního životního stylu ve 3. a 4. odstavci je věnováno příliš mnoho prostoru, aniž by měla těsnější vztah k výzkumu samotnému. V těchto místech bych očekávala spíše popis výzkumných otázek. Úvod týkající se relativně málo známé metody kognitivního mapování je umístěn až za interpretací výsledků, ačkoli by měl být na začátku, ještě před popisem sběru kognitivních map. Výzkumná část obsahuje mnoho termínů a dlouhých vět, což vede k nesrozumitelnosti. Úvaha na konci k závěru článku patří, ale měla by vycházet z výsledků výzkumu.
Celkově článek díky využití metody kognitivních map považuji za přínosný a doufám, že jeho výzkumná část poslouží jako inspirace k dalšímu bádání.
Květa Jechová , s. 50–54.
Květa Jechová svůj článek strukturuje podle otázek, které jsou popsány v úvodu celé knížky (resp. v Několika slovech koordinátory výzkumu Emilie Strejčkové) a které vedou autory jednotlivých částí k jakési biografické výpovědi o své účasti ve výzkumu. Květa Jechová se těchto otázek disciplinovaně drží a využívá prostoru jimi vytvořeného k prezentaci své části výzkumu. Svou práci založila na srovnání výzkumu, který mezi pražskými dětmi provedla v roce 1971 a který zopakovala dnes, resp. pravděpodobně v roce 2005. Výzkum byl zaměřen na zjištění, kolik času mají děti, aby mohly vyjít z interiéru ven, jak tento čas využívají, jaké venkovní prostředí jim město nabízí a s jakými druhy venkovního prostředí se setkávají. Výzkum byl proveden mezi školáky ve vybraných pražských lokalitách. Data byla shromažďována pomocí ankety, při besedách se školáky a rozhovorech s experty na péči o děti (urbanisty, učiteli, výchovnými poradci, pediatry). Snaha o totožný design výzkumu poskytuje unikátní možnost srovnání výsledků v pětatřicetiletém intervalu.
Květa Jechová v analýze dat dochází k závěru, že volného prostoru pro dětskou hru v intravilánu hlavního města velmi ubylo. Plochy školních areálů se sice nezmenšily, ale změnila se jejich kvalita – volná prostranství a školní zahrady jsou přestavovány na sportovní hřiště s minimem zeleně, která jsou určena většinou pro organizovaný sport, méně už hru. Poukazuje na to, že v době, kdy mají děti nejvíce volného času – odpoledne, o víkendech a prázdninách jsou školní hřiště paradoxně uzavřena, případně komerčně využívána. Také ostatní atrakce jsou pro děti obtížněji dostupné – na místa jen trochu zajímavá bývá vybíráno vstupné. Dětem ubývají příležitosti pobytu v přírodě také mimo město – zatímco v 70. letech trávila u příbuzných na venkově prázdniny třetina dětí, dnes tak může učinit jen 7%. Zároveň klesá porozumění vazbám s venkovem a přírodou, děti neznají a nedokáží ocenit význam zemědělství pro svůj život. Dětem kromě příležitosti chybí také zájem o hru a pobyt venkovním prostředí. Pohyb v přírodě pro děti není lákadlem a pro dříve oblíbené činnosti, např. koupání v přírodě, jsou dnes dětmi vyhledávána umělá zařízení jako aquaparky. Většinu svého volného času tak tráví v místnostech a příroda zabírá na jejich životním obzoru stále se zmenšující prostor. Analýza je doplňována představou autorky o důsledcích mizejícího kontaktu dospívajících dětí s přírodou.
V poslední části článku prezentuje Květa Jechová mezi řádky svou představu o nápravě tohoto stavu a explicitně pak podává návrhy, co a jak by se mělo stát a udělat.
Článek považuji za velmi přínosný, zejména k velikému časovému záběru celého srovnání. Autorka přesvědčivě dokazuje, že životní prostředí pražských dětí se zásadním způsobem mění. Interpretace významu této změny je ovšem založena spíše na představě o její povaze, byť je to představa široce uznávaná. Význam závěrečné části obsahující doporučení ke změnám je možno považovat za inspirativní úsudek experta na danou oblast.
Celý článek je velmi čtivý, psaný odborným, byť veřejnosti přístupným jazykem.