Mysl člověka je formována otázkami – více než tím, co je možné na ně odpovědět. Takto bytost, která se lidskou teprve stává, začíná tázáním „Kdo jsem?“ – jež ji jako člověka postupně vymezuje (odpověď totiž nikdy není definitivní). Když už si tato (původně neurčitá, stále více však nabývající tvaru) bytost uvědomí sama sebe, jde jí postupně o širší souvislosti světa, na kterém pobývá; zajímá se pak: „Odkud přicházím?“ Jakmile vývojově dospěje k třetí z těchto utvářejících otázek: „Co mohu činit?“, je přivedena k hlubšímu zamyšlení o podstatě a smyslu své existence, a to v okolnostech, které byly historicky dány. Jak je vůbec dnes možné se vypořádat se situací, ve které se nalézáme – ve světě, který se evidentně rozhodl ničeho nedbat, zkonzumovat sám sebe pro čiré potěšení? Co je třeba vykonat, aby vina, která je zcela anonymní, a přece lpí na každém z nás, byla napravena? Tak se jistě ptá každý citlivý člověk; často pak je těžké najít pozitivní rovinu pro celoživotní úsilí, jež se nemůže opřít o důvěru v lidské společenství.

Odpovědnost může být pociťována velmi okrajově nebo naléhavě, jako osobní úkol nebo systémový problém, k němuž individuální jednání nemůže přispět. Dilema je často neřešitelné v rovině, která je intenzivně vnitřně prožívaná: předstírat nulovou spolupráci s lidským společenstvím je pokrytecké; začlenit se do řádu, který je těžké změnit, nemožné. Postavit se stranou a vést svůj osamělý život mimo dějinné souvislosti civilizace úpadku a zmaru znamená tvrdou dřinu. Kdo dá ale právo vyčlenit i vlastní děti? Je možné ocitnout se mimo společnost, o kterou v této podobě nestojíme; zpět se ale mohou vydat jen ti, kdo znají cestu. Je třeba setrvat, ovšem tak, že se nehraje na černou a bílou: ono kladné, které se jen předstírá, a záporné, jež se zatracuje – a využívá.

Tíhu světa lze unést jen, pokud odstoupíme od problému, kterého jsme jinak součástí jako jeho původci i oběti. Lidské možnosti se ukazují v zamyšlení, které není samozřejmým proudem myšlenek „zdravého rozumu“. Řešení, jež jsou nejvíce nepochybná a každému zjevná, se v tomto odstupu mohou projevit jen jako nové a nepodařené experimenty s lidským světem. Technikou lze pomalu napravovat, co s její pomocí a silou bylo vykolejeno, vymknuto z řádu přirozenosti; tím se však její nadvláda nad zlem, a tedy i dobrem lidského rozhodování jen zvětší. Žádat mechanismy přírodní znamená odevzdat se mocnostem, nad kterými není vláda žádná. Každá „systémová cesta“ se dovolává spásného samohybu, který lze jen zprovoznit a nechat samo-volně působit, což je velmi pohodlné, ale také nebezpečné. Aktivní a těžko se prosazující vůle k dobrému pak již potřeba není; ale právě a jedině tento činný princip, dobro, jež nelze uchopit vědecky ani popsat jako výsledek smyslové zkušenosti, je tím, co jedině může pro změnu působit. Jeho podoby mohou být rozmanité – třeba vyjádřené prostředky technickými, jako účinná pomoc onomu přirozenému, jež by jinak bylo utlačeno, nebo aplikace systémových zákonitostí v konkrétních případech. Znovuustavení rovnováhy by však bez (vždy pochybného a nedokonalého) rozhodnutí pro to, co je „dobré“, a bez činného (vždy se s potížemi potýkajícího) úsilí o jeho dosažení, možné nebylo.

Takto se problém ukáže, když o něm neuvažujeme čistě abstraktně, ale v souvislostech lidského života. Právě ten byl z rozvažování vyloučen principem objektivity, jež má nezávislému pozorování zaručit objekty jisté, pro všechny stejně se dávající. Umožňuje dokonalou dohodu v kontextech předmětného myšlení, které je jasně vymezeno svým účelným zaměřením, avšak dohodu lidsky založenou zaručit nemůže. Tam se naopak individuální, neopakovatelné a nedokonalé okolnosti stávají fenoménem podstatným, který nemůže být pominut, aniž by lidská podstata dialogu byla popřena. Pokud se tedy rozhoduje o podobě světa, není tak možné činit bez bytosti, jež je jeho konstitutivním prvkem a činitelem (a vice versa).

Paradoxně tak způsob, jakým od skutečnosti odstupujeme, prostor jiného, je třeba popřít v jeho abstraktní podobě, pokud se odtud, z této perspektivy díváme na svět, který nechceme jen ovládat – chceme naopak být součástí. Člověk se s pozicí nezávislého, nezúčastněného pozorovatele ztotožnil, ačkoli původně se tento úhel pohledu hodil jen jako pouhý prostředek a nástroj. Neodpovídá však původní lidské situaci; z pozic takto na rozumu vydobytých lze rozvažovat jen o tom, co se netýká bytostí, na nichž nějak záleží. Právě současné myšlení je v pokušení upadnout do této „pasti zdravého rozumu“, tím ošemetnější, čím více intelektuálního úsilí je zapotřebí pro její pokračující (zcela mimovolné, běžným vzděláním stále podporované) na-stražení.

Původní a přirozený prostor účasti na společném díle si každé společenství vždy znovu vytváří a pěstuje – jedině zde a takto je možno lidsky být. Kontext lidské existence je rozumem nezachytitelný, jsoucí neobjektivně, a tedy jinak z pohledu, jenž vlastně již převažuje. Jestliže se podstatným okolnostem pobytu a jejich povaze nevěnuje dostatečná péče, může být ochota ke sdílení starosti o společnou věc zapomenuta, a pak se z tradice vytratí. Tím je porušen závazek (a narušeno jeho stálé ustavování) k tomu, co se těžce předává a chrání ve vztazích jednotlivých lidských bytostí a také ve svébytném prostoru mimo tyto vztahy samotné – jež se podstatně liší od pole možných příležitostí pro čerpání užitku jakéhokoli druhu. K možnosti spolu-bytí, pobytu vymezeného a rozvrženého v lidsky definovaných souřadnicích, je nutné se teprve vracet, velmi složitě tento prostor srozumění hledat a budovat; stále znovu vymezovat jako situaci vlastní i společnou. Je však zásadní a jedině platnou alternativou vůči postavení, ve kterém jsme se octli nechtěně – které bylo vyhrazeno pouze rozumu jistým způsobem zaměřenému. Kde vskutku lidské rozhodování a jednání své přirozené zdroje nemá, což dokládají všeobecně špatná – podstatě člověka i jeho světa neodpovídající – rozhodnutí generovaná z těchto pozic.

Návrat k autentickému bytí ve světě lidském je složitý a také bolestivý – je třeba se vzdát anestetického působení kosmické věčnosti, která zbavuje starosti, a může dokonce zaručit jistou formu „nesmrtelnosti“. Spolu-bytí uskutečňované pobytem je nutno převzít jako nelehký úkol, ke kterému jsme přivedeni; do situace, v níž jsme i my sami přítomni, je třeba se těžce „prožít“. V takto spolu-utvářené existenci se jedinec angažuje především citově – je hřejivým, ale i bolestivým milieu, kterým je rozum teprve nesen. K racionalitě se nelze uchýlit, ani se jí vzdát: rozmýšlení jako takové se teprve stává podstatnou součástí způsobu bytí založeného na sdílení. Ek-sistovat jako člověk znamená soustavnou reflexi, možnost odstupu – to je princip první. Principem druhým je právě dobro, na němž je třeba se činně podílet. Žité zásady jsou nedostupné rozumu, který se člověku bytostně vzdálil: takto by se dobro stalo prospěchem, účelovým směřováním k něčemu, co je vždy „dobré“ jen pro někoho či něco, a je také relativní – vždy se za něj platí pokuta někde jinde. V rozmýšlení samotném by pak nebylo možné být přítomen jako Já, skutečná bytost,  která není odsouzena myšlením do pouhé role subjektu postaveného proti skutečnosti.

Hledání způsobu, jak být na světě a sdílet jeho osud – to je úkol pro celý život. Abychom jej naplnili, musíme se naučit přijímat v aktu, kdy sami dáváme maximum. Teprve potom budeme obdarováni my, a spolu s námi i to, co nazýváme prostředím našeho života.

Literatura

• PEŠKOVÁ, J. Já, člověk. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-21766-4.
• PEŠKOVÁ, J. Role vědomí v dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-217-0.
• PEŠKOVÁ, J., ŠEVČÍK, O. Filosofie – kultura – civilizace. Praha: Pedagogická fakulta UK, 1997. ISBN 80-86039-17-X.

Poznámka

Příspěvek publikován jako – širší a jinak zaměřený – článek „Prostory setkávání“ ve sborníku věnovaném památce profesorky Jarky Peškové. Tento sborník se v současné době připravuje k vydání.