Budoucnost už není tím, čím bývala

Pavel Nováček

Výrok francouzského básníka a esejisty Paula Valéryho v názvu příspěvku dost přesně vystihuje naši dnešní situaci. Stejně jako jeho další postřeh: Máme jen vágní naděje, ale jasné obavy. Připomínáme si 15. výročí založení Společnosti pro trvale udržitelný život, jejíž vznik inicioval první a poslední československý ministr životního prostředí, Josef Vavroušek. Nyní přemýšlíme o budoucnosti STUŽ – buďme realisté a chtějme, paradoxně, zdánlivě nemožné.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Budoucnost už není tím, čím bývala

2007-12-10 09:04:47

Pavel Nováček

Výrok francouzského básníka a esejisty Paula Valéryho v názvu příspěvku dost přesně vystihuje naši dnešní situaci. Stejně jako jeho další postřeh: Máme jen vágní naděje, ale jasné obavy. Připomínáme si 15. výročí založení Společnosti pro trvale udržitelný život, jejíž vznik inicioval první a poslední československý ministr životního prostředí, Josef Vavroušek. Nyní přemýšlíme o budoucnosti STUŽ – buďme realisté a chtějme, paradoxně, zdánlivě nemožné.

Výrok francouzského básníka a esejisty Paula Valéryho, který jsem zvolil jako název příspěvku, myslím dost přesně vystihuje naši dnešní situaci. Stejně jako jeho další postřeh: Máme jen vágní naděje, ale jasné obavy.

Připomínáme si 15. výročí založení Společnosti pro trvale udržitelný život, jejíž vznik inicioval první a poslední československý ministr životního prostředí, Josef Vavroušek.

V červnu 1993 se pokusil Josef Vavroušek zhodnotit tehdejší ekologickou politiku vlády a Poslanecké sněmovny České republiky pro prvním roce funkčního období. Připomeňme si stručně jeho hlavní postřehy.

Podle Vavrouška byl tehdejší přístup české vlády i Poslanecké sněmovny k řešení vážných ekologických problémů především bezkoncepční. Podceňování problémů spojených s narušováním životního prostředí a bezohlednou exploatací přírodních zdrojů se projevovalo zejména:

  1. Nedostatečnou pozorností věnovanou životnímu prostředí v programovém prohlášení vlády.
  2. Neuspokojivým zakotvením péče o životní prostředí a úplným ignorováním strategie udržitelného rozvoje v Ústavě České republiky.
  3. Pasivitou při přípravě a přijímání právních norem v oblasti péče o životní prostředí.
  4. Přerušenou kontinuitou polistopadové péče o životní prostředí.
  5. Nerespektováním vztahů mezi ekologickými, sociálními a ekonomickými problémy a rezignací na jejich komplexní řešení.
  6. Preferováním hodnotových orientací směřujících k maximalizaci osobního prospěchu.
  7. Poklesem finančních prostředků věnovaných ze státního rozpočtu na řešení ekologických problémů.
  8. Podceňováním mezinárodních aktivit.
  9. Nízkým kreditem ministerstva životního prostředí ve společnosti a neuspokojivým postavením v soustavě centrálních orgánů, ztrátou kompetencí (především v oblasti územního plánování) přišlo MŽP o klíčový nástroj umožňující co nejrychleji napravovat existující ekologické škody a předcházet vzniku škod nových.
  10. Nevhodnými veřejnými vystoupeními některých vládních představitelů.

Některé výtky jsou aktuální dodnes (např. body 5 a 6), v některých oblastech se situace zlepšila (především v souvislosti s přípravou na vstup a vstupem České republiky do Evropské unie).

Zastavme se u bodu 8: Podceňování mezinárodních aktivit. Československo bylo bohužel dlouho uzavřenou společností. Souviselo to samozřejmě se čtyřiceti lety komunistické vlády, ale možná i s hlubšími historickými a geografickými faktory (vliv Rakouska-Uherska, geomorfologicky relativně uzavřený prostor české kotliny, absence přístupu k moři).

Když se v letech 1984–1987 připravovala klíčová zpráva, která definovala a také zpopularizovala udržitelný rozvoj, Naše společná budoucnost, podílelo se na její přípravě 998 odborníků, ani jeden však nebyl z Československa. Když probíhala v roce 1992 do té doby největší konference v dějinách, Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro, nevedl naši delegaci ani prezident, ani předseda vlády, ale jen ministr životního prostředí. Když jsme se zavázali přeložit do češtiny klíčový dokument přijatý v Riu,
Agendu 21, trvalo nám to osm let. Když jsme formulovali národní strategii udržitelného rozvoje, byly práce započaty až v roce 1998 a to ještě s finanční podporou Programu OSN pro rozvoj (UNDP). Přijetí strategie vládou se podařilo až na třetí pokus a jde o kompromis, se kterým není plně spokojen nikdo z aktérů, kteří se na formulování národní strategie podíleli.

Přes všechny uvedené výhrady se domnívám, že na tom v rámci střední a východní Evropy nejsme nijak zle a snižuje se i míra našeho zaostávání za většinou původní „patnáctky“ zemí Evropské unie. Svět se však na přelomu tisíciletí rychle měnil a objevují se nové, globální a komplexnější výzvy, na které bude třeba reagovat.

Když se zhroutil bipolární svět, napsal Francis Fukuyama v roce 1989 článek a následně na to knížku Konec historie a poslední člověk. Nejde o zvěstování apokalypsy, jak by název mohl napovídat. Právě naopak. Fukuyama tvrdil, že poslední ideologie, která soupeřila s liberální demokracií, se zhroutila a nastává tedy konec ideologií. Budoucnost patří „technologům“ a „manažerům“, kteří budou jen podle místních podmínek aplikovat vítězný model – liberální demokracii.

Zanedlouho poté napsal Samuel Huntington článek Střet civilizací? Následně pak v roce 1996 vyšla knížka Střet civilizací, již bez otazníku. Svět podle Huntingtona nebude po pádu komunismu jednodušší, ale naopak složitější. Bude rozdělen podle tzv. kulturně civilizačních okruhů (euro-americký, hispánský, ortodoxní, islámský, čínský, hinduistický, buddhistický, japonský a africký) a z nich především tři (euro-americký, islámský a čínský) budou soupeřit o dominantní postavení.

Nevím, jestli nezbytně směřujeme ke střetu civilizací, ale jedno je zřejmé. Svět je oproti počátku 90. let, kdy STUŽ vznikla, komplexnější, složitější a pravděpodobně problematičtější a méně bezpečný.

Dnes jsou snad až notoricky známé a každému zájemci dostupné různé klasifikace globálních problémů a výzev. Zamysleme se však na chvíli nad třemi megavýzvami a pokud přijmeme jejich závažnost, přemýšlejme, co z nich pro nás vyplývá. Podle mého názoru těmito megavýzvami jsou:

  1. klimatické změny;
  2. ropný zlom;
  3. organizovaný zločin a terorismus.

1. Klimatické změny

Provádíme experiment globálního rozsahu, jehož důsledky neznáme a nebudeme je také moci zásadně ovlivnit. Prolínají se zde pravděpodobně přírodní i antropogenní faktory. Freony, které způsobují skleníkový efekt 10 000x intenzivněji, než oxid uhličitý (tvoří však naštěstí jen jednu miliardtinu atmosféry), jsme dokázali nahradit relativně neškodnými náhražkami. Omezení oxidu uhličitého je však kvůli naší závislosti na fosilních palivech mnohem problematičtější a s ohledem na Čínu a další ambiciózní a rychle se industrializující země možná až iluzorní. Pro jednoduchost nyní pomiňme další „hráče“, jako jsou oxidy dusíku, metan a vodní páry.
Narůstá nám koncentrace CO2 v atmosféře, narůstá také globální teplota. Současná kapacita oceánů a lesů absorbovat uhlík je 3,5 miliardy tun ročně, lidstvo jej následkem své činnosti ročně vyprodukuje 7 miliard tun. Mezivládní panel o změnách klimatu (IPCC) proto odhaduje, že užití fosilních paliv by mělo být sníženo o 70%, má-li být klimatický systém stabilizován. Jedenáct z dvanácti posledních let bylo nejteplejších za celé sledované období. (Glenn, J., Gordon, T., 2006) Ve světě se nyní staví nebo plánuje postavit 800 – 1000 uhelných elektráren, jejichž životnost je 40 let. Nakonec i námi všemi „milovaný“ ČEZ se chystá do uhelných elektráren investovat 100 miliard Kč a kalkuluje jistě s tučným ziskem, jak je u něj dobrým zvykem.

2. Ropný zlom

Problematiku ropného zlomu u nás zpopularizovali ve své knížce Nejistý plamen Václav Cílek a Martin Kašík. Svět začíná být nervózní, protože vyčerpání ropy přestává být námětem akademických sporů a stává se reálnou hrozbou. Nakonec vzrůst ceny za barel ropy až na
100 USD zřejmě o něčem významném svědčí.
Ropný zlom neznamená vyčerpání ropy, ale dosažení bodu, kdy už není možné těžbu zvyšovat a ta naopak postupně začíná klesat. Tím, jak klesá nabídka, logicky roste cena.
Spojené státy dosáhly na svém území (bez Aljašky) ropného zlomu už v roce 1970. Z pětašedesáti největších producentů ropy je jich za ropným zlomem už přes padesát. Kromě USA také Kuvajt, Norsko, Velká Británie, Mexiko a další. Podle odhadů ropných prospektorů dosáhneme celosvětově ropného zlomu už někdy v letech 2008 – 2015, podle největších optimistů někdy kolem roku 2035.
Ropu je prakticky nemožné při dnešním stavu poznání a dostupných technologiích nahradit a hlavně nám chybí na hledání řešení čas. Energetická návratnost (poměr mezi energií získanou a energií investovanou do získání zdroje) byla u ropy v počátcích těžby 100:1. Na Blízkém východě dnes dosahujeme poměru 30:1, v ostatních místech těžby
10–35:1. Kvalitní uhlí má poměr 10-20:1, nekvalitní 4-10:1. Vodní elektrárny (podle přírodních podmínek a typu stavby) 10-40:1, větrné elektrárny 5-10:1. Jaderná energetika má poměr 4-5:1, biopaliva v Evropě 0,9-4:1. Ropný zlom se tedy může stát zlomem ve vývoji civilizace.

3. Organizovaný zločin a terorismus

Zpráva o stavu budoucnosti (Glenn, J., Gordon, T., 2007) uvádí, že mezinárodní organizovaný zločin roste, protože neexistuje integrovaná globální strategie pro boj s ním. Roční příjem organizovaného zločinu se pohybuje kolem 2 000 miliard dolarů, což téměř dvojnásobně převyšuje celosvětové výdaje na zbrojení. Obchodování s drogami se na organizovaném zločinu podílí 900 miliardami dolarů ročně. Světový ekonomický produkt dnes činí téměř 70 000 miliard dolarů (podle parity kupní síly).
Nerovnováha v distribuci příjmů zůstává enormní. Dvě procenta nejbohatších lidí vlastní více než  polovinu světového bohatství, zatímco chudá polovina lidstva vlastní jen jedno procento bohatství. Příjem 225 nejbohatších lidí je roven přijmu 2,7 miliardy chudých lidí, tedy čtyřiceti procentům světové populace.
Ve světě žije 13 – 15 miliónů dětí, které osiřely, protože rodiče zemřeli na AIDS. Toto číslo se do roku 2010 zvýší o 10 miliónů. Řada z nich se v budoucnosti stane součástí organizovaného zločinu.
Světová banka odhaduje, že více než 1 000 miliard dolarů je ročně vydáno na úplatky, z nichž 20 – 40 miliard dostanou veřejní činitelé v rozvojových zemích a 60 – 80 miliard veřejní činitelé v rozvinutých zemích. (Glenn, J., Gordon, T., 2006, 2007)
Z příjmů organizovaného zločinu je v podstatné míře financován terorismus. Boj s terorismem je příkladem asymetrické války. Převaha ve vojenské technice a vyspělých technologiích je málo platná, protože proti nám stojí zákeřný a neviditelný nepřítel, který především rozleptává důvěru ve společnosti. Naplánování, příprava a provedení teroristického útoku z 11. září 2001 stálo odhadem 0,5 – 1 milión amerických dolarů. Jenom škody způsobené zničením Světového obchodního centra (dvou známých mrakodrapů v centru New Yorku) činily kolem 50 miliard dolarů. A škody způsobené ekonomice Spojených států za jeden rok po provedení útoku přesáhly 600 miliard dolarů.

Není tedy nadsázkou říci, že organizovaný zločin a terorismus ohrožují samotné základy naší civilizace. Navíc zmíněné tři megavýzvy budou působit kumulativně. Čekají nás tedy velké změny a je otázkou, nakolik se nám podaří, aby probíhaly řízeně, evolučně, či nakolik budou probíhat chaoticky, revolučně.

Duane Elgin se ve své knížce Voluntary Simplicity zabýval vývojem civilizací a teorií civilizačního růstu. V životním cyklu západních průmyslových společností rozlišuje čtyři stadia růstu, která přirovnává k ročním obdobím:

  1. období: Vysoký růst, jaro, období víry. Existuje vysoký sociální konsenzus, silný smysl pro sdílený cíl, byrokracie je nízká, aktivity jsou většinou seberegulující.
  2. období: Plné rozvinutí, léto, období rozumu. Sociální konsenzus začíná slábnout s naplněním sdíleného sociálního cíle. Byrokratická složitost rychle narůstá, aktivity jsou zvětšující se měrou regulovány.
  3. období: Počáteční úpadek, podzim, období cynismu. Konsenzus je velmi slabý, požadavky zájmových skupin se stávají silnějšími, než sdílený cíl. Byrokratická složitost se vrší rychleji, než schopnost efektivní regulace.
  4. období: Rozpad, zima, období zoufalství. Zhroucení konsenzu, různé sociální cíle, které jsou vzájemně v konfliktu. Byrokratická složitost je ubíjející, vymyká se kontrole, společnost se začíná rozpadat.

D. Elgin tvrdil už v době, kdy knížku psal, tedy na počátku 90. let, že se nacházíme na přechodu mezi třetím a čtvrtým obdobím. Civilizace však nemusí nezbytně podlehnout, když vstupuje do stadia úpadku. Zásadní výzvou je nalézt nový „společný smysl“, oddat se mu a naplnit jej.

Pokud my, jako jednotlivci a občanská společnost nezačneme odzdola přípravu na zásadně se měnící globální okolnosti, budeme špatně připraveni, až nás globální výzva zasáhne plnou silou. Bude trvat několik desetiletí, říká D. Elgin, než projdeme touto temnou nocí v našem životním cyklu a vynoří se opět probouzející se jarní období civilizačního rozvoje s obnoveným smyslem pro cíl.

STUŽ může být právem hrdá na to, čeho při velmi omezených finančních i lidských zdrojích dosáhla. Je však třeba se dívat dopředu, protože nemůžeme vytvářet budoucnost, kterou si neumíme představit. Nabízím proto dva náměty, které si snad zaslouží naši pozornost a mohou se ukázat být užitečné. První námět je zatím více akademický, druhý konkrétní a praktický.

1. námět: Co dělat, pokud se euro-americká civilizace, jak ji dnes známe, zhroutí? Zpravidla naše varování a apely končíme poukazem na možný kolaps civilizace. Dobrá, ale i kdyby se to stalo, tím přece život nekončí, ale něco nového začíná. Co by to mělo být, jak k tomu směřovat? Co se snažit z civilizace v dnešní podobě zachránit a jak?
Když se zhroutila Římská říše, na jejich troskách i dědictví se postupně rodila nová civilizace, byť to trvalo řadu generací. Když se zhroutil komunismus, také jsme nejvíce postrádali jakýsi „návod“, co a hlavně jak dál. Pamětníci vědí, jak se tehdy prosadili prognostici – Komárek, Zeman, Gál a řada dalších. Názory se lišili, ale dokázali zformulovat a prosazovat svoji vizi. Zkusme tedy „přemýšlet o nemyslitelném“ jak by řekl klasik futurologie Herman Kahn.

2. námět: Velmi silně sílí význam globálních aspektů životního prostředí a ty jsou neodlučně spjaty s rozvojem v neindustrializovaných zemích. Česká republika správně reaguje posilováním programu zahraniční rozvojové pomoci a spolupráce. Nicméně stále jsme v počátcích a co se týče oblasti rozvojového vzdělávání a globální výchovy, jsme dnes tam, kde byla ekologická výchova a vzdělávání na počátku 80. let.
Toto přesvědčení mě vedlo k tomu, že jsme poněkud polevil ve svých aktivitách v environmentální oblasti a více se věnuji rozvojové spolupráci. Jak možná víte, na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vznikla Katedra rozvojových studií, která garantuje bakalářský a magisterský studijní obor Mezinárodní rozvojová studia. Myslím, že propojení otázek životního prostředí, udržitelného rozvoje a rozvojové pomoci a spolupráce je přesně tou oblastí, kde STUŽ díky svému „lidskému kapitálu“ do budoucna může hodně nabídnout.

Zmiňovaný D. Elgin je přesvědčený o zhroucení průmyslové civilizace v dnešní podobě. To však nezbytně nemusí znamenat konec, ale naopak, katarzi a naději na nový začátek. Prvním požadavkem na této cestě, říká, je vytvořit pro nás realistickou, přesvědčivou a poutavou vizi budoucnosti, která je snadno sdělitelná. Potřebujeme objevit příběh, která shrnuje příští stadium našeho evolučního vývoje a funguje jako katalyzátor naší energie a entusiasmu.

Přemýšlíme-li tedy o budoucnosti STUŽ, buďme realisté a chtějme, paradoxně, zdánlivě nemožné. Hledejme a formulujme příběh, který věrohodně vykreslí příští stadium našeho evolučního vývoje.

Reference

  • Cílek, V., Kašík, M. (2007): Nejistý plamen. Dokořán. Praha
  • Elgin, D. (1993): Voluntary Simplicity. Toward a Way of Life that is Outwardly Simple, Inwardly Rich. Revised Edition. Quill, New York
    Fukuyama, F. (1989): The End of History and the Last Man. Avon Books. New York
  • Glenn, J., Gordon, T. (2006): State of the Future. AC UNU Millennium Project. Washington, D.C.
  • Glenn, J., Gordon, T. (2007): State of the Future. WFUNA Millennium Project. Washington, D.C.
  • Huntington, S., P. (1996): The Clash of Civilization and the Remaking of World Order. A Touchstone Book. New York
  • The World Commission of Environment and Development (1987): Our Common Future. Oxford University Press. Oxford