Co je odborný text

Odborný text je jedním z výstupů výzkumné práce – je ale také součástí jakékoli odborné činnosti. Při odborném psaní máte (a můžete!) o nějakém problému uvažovat vážně, s plnou odpovědností. Stavíte na tom, co již bylo řečeno, a k tomuto „vědění“ něco přidáváte sám za sebe, a to v oblasti, která vás zajímá. Při jeho psaní si procvičujete důležité dovednosti, jako například formulace výzkumné otázky, vedení výzkumu, uspořádání informací či údajů do koherentních souborů myšlenek, a nalezení podstatných argumentů. Další fází je pak prezentace toho, co jste vytvořili, a obhajoba vašich závěrů.
Znaky odborného textu jsou následující:

Znak 1. Odborný přínos

Především studenti někdy považují tento požadavek za příliš náročný. „Novost“ však neznamená, že je nutné vyvinout novou teorii – spíše je třeba něco málo přidat k výzkumu již existujícímu. Tedy především není možné pouze shromažďovat a slepě opakovat to, co již bylo řečeno někým jiným. „Nový“ přínos může být novým pohledem na současnou debatu, použití již ustavené teorie na novou oblast, vyjádření nesouhlasu s názory, pro které argumentuje jiný autor nebo pokračování ve výzkumné linii, která již byla rozvinuta.
Přehledové publikace mezi odborné texty samozřejmě také patří. Většinou se ale jedná o shrnutí dosavadního stavu poznání v dané oblasti a jsou určeny pro ty, kdo tento typ informací nemají. Takže je píší spíše zkušení odborníci pro své méně zkušené kolegy.

Znak 2. Zakotvenost v současném stavu poznání

Po studentech se v úvodu jejich „výzkumu“ chce tzv. rešerše, přehledné shrnutí existující literatury. V této části práce se shromažďují existující zdroje v dané oblasti, aby bylo jasné, na čem se vlastně bude stavět. Autor pak má pak jasně vyjádřit, čím chce přispět k  již řečenému v literatuře svého oboru. Často pak nejde o nezávislý text, ale kapitolu, která má předznamenat argumentaci příští.

Znak 3. Řešení problému

Psaní nemá být pouhou sebeprezentací, vždy je třeba mít před sebou problém, který bude práce řešit. Může to být problém teoretický nebo praktický, a zpočátku je nutné o něm hodně přečíst, srovnávat s jinými texty napsanými na podobné téma. Empirický výzkum, tedy shromažďování a zpracování dat, je vždy až následnou fází.

Úvodní výzkum

Nejdříve se musíte vyznat v oblasti, ve které chcete svůj výzkum provádět. Musíte ovšem také jít za základní literaturu, najít si „své“ autory a také se zaměřit na poslední články. To je první krok k tématu vaší práce.

Zúžení problému

Vybrali jste si téma, které vás zajímá, ale pozor – dokonce zcela konkrétní témata, která jsou navržena (vaším příštím školitelem) pro studentské práce, bývají příliš široká. Často je totiž cílem ponechat určitý prostor pro to, abyste si nalezli vlastní přístup k problému. Proto si udělejte:

• Seznam provokativních otázek, které se k tématu váží.
• Použijte „předběžné strategie“ (viz dále), abyste si vytvořili soubor podtémat.
• Můžete také použít katalog vaší knihovny a najít tato užší témata podle klíčových slov. Má to tu výhodu, že ihned vidíte, jaká literatura je k dispozici.
• Můžete také prohledat zdroje na internetu – to ale vyžaduje posouzení jejich kvality.

Přehled o tom, co je „k dispozici“ pro vaši práci, ale nestačí. V tomto bodě si musíte umět položit výzkumnou otázku. Podstatně rychleji budete při psaní postupovat (a dosáhnete lepších výsledků), pokud začněte nikoliv pouhou rešerší všeho, co již bylo napsáno, ale zaměříte se na konkrétní problém, o který vám jde – a vše další „nabalíte“ kolem něj.

Nalezení výzkumné otázky

Postupně, jak se ve své oblasti stále více vyznáte, zjišťujete, které jsou základní problémy, co je okrajové, kterým otázkám je věnovaná menší pozornost. Možná objevíte problém, který byste na základě své zkušenosti dovedli lépe popsat, nebo jisté „bílé místo“ v existujícím výzkumu. Snaha zjistit něco, o čem se dosud nic nepublikovalo, pak bude „hybnou silou“ vaší výzkumné činnosti. Bude vás motivovat k dalšímu hledání v literatuře, pomůže vám formulovat vaše argumenty, a vytvořit si vlastní názor na zdroje, které používáte.
O způsobech, jak výzkumnou otázku „generovat“, jsme se učili v minulé lekci. Obecně můžete použít tázací zájmena: Jak? Proč? K čemu? atd. Mějte ale na paměti, že je třeba nalézt cestu, jak tyto otázky zodpovědět – a své závěry obhájit.

Formulace úvodní teze

Svůj problém a perspektivu jeho řešení formulujte pečlivě jako tezi – ta potom uvádí vaše téma, a také to, co na něm chcete ukázat. Je určitým závazkem vůči čtenářům, ukazuje, o čem budete pojednávat, a předjímá strukturu vaší práce. Ta totiž závisí na tématu, argumentech, které použijete, a zájmu, očekávání vašeho publika.
V průběhu psaní se k této úvodní tezi vracejte, ověřujte si, zda se jí držíte a neodbíháte příliš od tématu. Jak ovšem postupně čtete a shromažďujete informace ke svému tématu, všímáte si, které vaši tezi podporují, které jí naopak odporují, co ji vyjasňuje, a kde se objevují pochybnosti. To vše bude potřeba vzít v úvahu; v závislosti na této reflexi budete muset svou tezi upravit.

Další hledání v literatuře

Od okamžiku, kdy jste si formulovali své výchozí stanovisko, začíná skutečné čtení. To, co jste si přečetli až dosud, vám pomohlo pouze k tomu, abyste si vytvořili koncept vašeho problému. Jakmile jej máte, čtete už s určitým záměrem, více si vybíráte – a děláte si poznámky o tom, co je pro vás relevantní. Části, které se vašeho problému netýkají, můžete přeskakovat. Nemusí jít o lineární proces – během něho se může vaše otázka měnit, problém redefinovat – a výzkum nabrat poněkud jiný směr.

Poznámky

Je třeba si umět dělat užitečné poznámky v rámci celého tohoto procesu. Je mnoho způsobů – třeba si kopírovat celé články, zvýrazňovat důležitá místa, psaní výtahů či tvorba kartotéčních lístků se záznamy. V každém případě je nutné napsat citaci zdroje (včetně stránky, ze které citujete) ve formě, kterou můžete později použít. To vám později ušetří spoustu času a může předejít riziku plagiátorství. V každém případě se však nedoporučuje přebírat větší části textu, i když budou řádně citovány – nesvědčí to o samostatné práci.

Struktura budoucí práce

Tu je těžké obecně definovat. V přírodních vědách je obvyklé schéma: úvod – metodologie – výsledky – diskuze; v této oblasti se vyžaduje provádění experimentálního výzkumu dle zavedené metody, předložení výsledků a jejich diskuze. Tento vzorec pro psaní je už méně relevantní pro sociální vědy, dokonce i tam, kde je požadován empirický výzkum; v dalších společenskovědních disciplinách je nepoužitelný. V těchto oborech je struktura práce daná povahou problému. Má být zkoumán kontext nějakého problému či události? Mají být srovnány dvě teorie a jejich uplatnění v praxi? Má být analyzována případová studie? Podle toho, čím se chcete zabývat, musíte strukturovat svou práci.

Obsah

Pokud začnete psaním obsahu, má to tu výhodu, že si můžete práci rozdělit a pracovat na každé části zvlášť. Uvidíte tak také vztahy mezi různými částmi, jak se navzájem ovlivňují / podmiňují. Jindy je ale dobré psát volněji, přibližovat se k problému postupně a postupně také proměňovat své původní záměry, ponechat prostor pro to, aby se problém rozvinul. I v tomto případě nastane chvíle, kdy musíte naplánovat strukturu své práce a své myšlenky do této struktury začlenit. Zcela volné psaní k tvorbě odborného textu nepatří.
Můžete si udělat jen předběžnou osnovu – ta vám pomůže si práci zorganizovat. Formální obsah práce je užitečný v případě, že množství informací nebo poznámek začne značně narůstat. Kromě této „organizační funkce“ je vytvoření obsahu užitečné v okamžiku, kdy chcete svou práci revidovat – proto nejpozději když máte před sebou první koncept své práce, sepište jeho osnovu a podle té kontrolujte vývoj svých myšlenek a argumentů.

První koncept

I když musíte mít hodně „načteno“, nedoporučuje se napsat první slovo teprve tehdy, když jste se čtením skončili. Psaní prvních konceptů je proces, kterým si tříbíte myšlenky. Jakmile totiž své nápady sepíšete, zjistíte zcela jiné vztahy mezi problémy, než při pouhém čtení. Rozhodně to není tak, že myšlenka sama vykvasí v průběhu studia, a potom ji můžete jen položit na papír (či naťukat do klávesnice). Psaní je složitý proces, při kterém musíte stále konfrontovat to, co byste o problému mohli sami říci, s tím, co už bylo řečeno. Často změníte svůj názor a budete muset přeorganizovat všechno, co již k dané věci „máte“.
Své poznámky si můžete pořizovat na kus papíru, nebo do počítače – důležité je, abyste je ve správné chvíli nalezli tam, kde by měly být.

Úvod

Je nejdůležitější částí práce – zde je vyjádřeno, co chcete říci a proč. Dobře napsaný úvod pomáhá vyjasnit otázku a navrhnout strukturu práce i postupné rozvíjení problému. Také to umožní najít dobrý vztah k jiným pracím v daném oboru, a znesnadní to, aby někdo cizí váš výzkum udělal první. Je dobré napsat alespoň nějaký úvod hned na začátku, a po skončení jej potom revidovat.

Revize

Již v této úvodní fázi byste měli vědět o tom, jak svůj text budete revidovat. Úpravy budete muset udělat několikrát – již první verze vyžaduje důkladnou revizi. Je potřeba přečíst celý text a zaměřit se na otázky jako: Co funguje? Co je špatné? Čtěte odstavec po odstavci a u každého se ptejte: O čem je? Jaký má význam v kontextu celé práce?
Při druhém čtení myslete na své čtenáře a posuzovatele. Prezentujete svůj originální přístup k problému, a budete se muset vypořádat s rozmanitými připomínkami. Proto se zaměřte na následující okruhy problémů:

1. Revize obsahu. Neupravujte svůj text v žádném jiném ohledu, dokud jste důkladně nezkontrolovali jeho obsahovou stránku. Vysvětlili jste řádně, proč jste svůj výzkum prováděli? Je jasné, jak váš výzkum zapadá do jiných (výzkumných) prací v daném oboru? Jsou jasné všechny podrobnosti? Zdůvodnil jste výsledky? Je v pořádku logika vaší argumentace?
2. Revize uspořádání. Potřebujete změnit strukturu, pořadí jednotlivých sekcí? Zkontrolovat hlavní body, vyjasnit je? Využít pro to jiných úrovní nadpisů? Něco vynechat nebo přidat? Vložit odstavce, aby se zdůraznila souvislost s vaší tezí?

Abyste své uspořádání vylepšili, udělejte si do svého konceptu poznámky, a potom si vytvořte obsah, případně anotace jednotlivých odstavců. Podle toho poznáte, zda vám chybí jen názvy sekcí nebo kratší texty, které by doplnily informace či zdůraznily logické souvislosti.

3. Revize koherence. Položte si otázku, zda vaše úvodní teze (a další členění podle nadpisů) je jakousi „mapou“ celé práce? Zahrnuje text vysvětlující a vzájemně propojující prvky? Zůstáváte v rámci jednotlivých témat konzistentní? Zdůrazňujete, kde myšlenky na sebe navazují? Jsou citace, které používáte, vhodně provázány se zbytkem textu? Jsou prostředky, kterými vážete jednotlivé části mezi sebou, podobné v rámci celé práce?

Zdroje

• The Nature of Research Writing [online]. 2005. Budapest, Hungary : Central European University, 2005 , Last revised: 12 August, 2005 [cit. 2007-12-27]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.ceu.hu/writing/nature.htm>.
• KU Writing Center : Writing Guide: Research Papers [online]. Lawrence, Kansas, USA : University of Kansas, 2007 [cit. 2007-12-27]. Dostupný z WWW: <http://www.writing.ku.edu/students/docs/research.pdf>.

Další odkazy

• ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách : několik zásad pro začátečníky. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. 209 s. ISBN 80-86429-40-7.
• ČMEJRKOVÁ, Světla, DANEŠ, František, SVĚTLÁ, Jindra. Jak napsat odborný text. Praha : Leda, 1999. 255 s. ISBN 80-85927-69-1.
• CHÝLA, Roman. Publish, or perish?. Ikaros [online]. 2006, roč. 10., č. 9. [cit. 2007-12-27]. Dostupný z WWW: <http://www.ikaros.cz/node/3594>. ISSN 1212-5075.