Velice si vážím pozvání promluvit na této konferenci, kde se chceme ohlédnout za patnáctiletou existencí Stuže, ne proto, abychom nostalgicky vzpomínali, nýbrž především proto, abychom si uvědomili, co je třeba dělat teď a v budoucnosti, kam máme orientovat své duševní i fyzické síly.

Konference se koná v adventním období, od Vánoc nás dělí 16 dní. O vánocích si připomínáme narození Ježíše Krista. Když vzpomínáme narození různých významných osobností z novější historie – zpravidla jde jen o tzv. kulatá výročí, nemyslíváme na to, kde a za jakých okolností se narození událo; bývá to příležitost připomenout si některé stěžejní momenty z života té které osobnosti, a především z jejího díla, příležitost nechat se oslovit jejími myšlenkami. Vánoce jako připomenutí Ježíšova narození této praxi příliš neodpovídají, pozornost se obrací k Ježíšovu rodišti, k Betlému, k prostému chlévu se žlabem, či poetičtěji s jesličkami. Ono prostředí nevýslovné chudoby, v němž se narodil, ovšem předznamenává celé jeho další dílo. Vánoce, doprovázené často dny dovolené či prázdnin, by se mohly a měly stát příležitostí k hlubšímu přemýšlení o Ježíšově působení a učení. Ježíš byl Žid a Mojžíšův zákon byl pro Něho závazný. V něm jasně zdůraznil dvě přikázání, která se možná většině Izraelitů ztrácela v záplavě dalších: "Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního jako sám sebe." (Mt.22.37,39 [Dt.6.5])

Židé i křesťané přijímáme Mojžíšův zákon nikoli jako tvrdý konglomerát zákazů a příkazů, nýbrž jako ukazatel k radostnému, plnému a smysluplnému životu. Milovat Boha i myslí a silou, to znamená angažovat se pro druhé lidi i pro přírodu, vědomě, racionálně se rozhodovat pro dobro. A milovat druhé lidi, to znamená nehamounit pro sebe, nýbrž radostně se s nimi sdílet o to, co máme společně k dispozici k užívání. Takováto láska – k Bohu i k bližním – je naplněním a obohacením života.

Velkým celkem, kde nacházíme Ježíšovo učení, je jeho Kázání na hoře. Dnes již archaicky znějící, avšak přesto snad srozumitelný atribut "blahoslavený" zde dostávají tiší, tedy skromní, pokorní, nenásilní, laskaví, ohleduplní, dále pak chudí, milosrdní, ti, kdo mají čisté srdce. Ježíš staví do kontrastu pravý a nepravý poklad, ten pravý je dán životní orientací vystupující za hranice materiálního světa a materiálních hodnot, kdežto nepravý spočívá v "mamonně", tedy v majetku, bohatství, penězích a v přeneseném smyslu i v moci. A dodává: "Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce" (Mt. 6.21) Tento kontrast životních zakotvení vyjadřuje dva typické lidské postoje, označme je jako negativní a pozitivní.

Při negativním postoji člověk ignoruje druhé lidi, přírodu, ostatní svět a myslí jen na sebe, přičemž zapomíná, že lidská realizace probíhá právě v interakci s okolím, v kontaktu s druhými lidmi, v přijímání a podílení se na dobru a krásnu.

Pozitivní postoj znamená, že člověk vnímá sám sebe jako součást celku, miluje bližního jako sebe sama – a tím bližním nemusí být jen blízký člověk, nýbrž obecně lidé, i ti, kteří žijící nám hodně daleko zeměpisně i kulturně, a nejen oni, nýbrž celá příroda, svět, vesmír...

Tuto bipolárnost lidských postojů z nenáboženské pozice skvěle postihnul a vyjádřil Josef Vavroušek, když psal a hovořil o hodnotách slučitelných s trvale udržitelným způsobem života a při tom zřetelně argumentoval pro racionalitu pozitivního postoje.

Negativní postoj je zřejmě omezený, redukcionistický, neslučitelný se zákonitostmi a vazbami, které ve světě platí, a tedy neslučitelný s trvale udržitelným způsobem života. Naproti tomu postoj pozitivní je celostní, holistický, kompatibilní jak s potřebami, tak i s vazbami a zákonitostmi, které tvoří součást světa. Pozitivní postoj se týká celé osobnosti: rozumu, citu, vůle, a znamená úžasné obohacení života. Obohacení o vertikální rozměr, němž jsme rádi slýchali mluvit prezidenta Václava Havla. Mně jako křesťanu pozitivní postoj kladně koreluje se službou Bohu, s následováním Krista, které mohou být i podvědomé či nevědomé, a mohou být uskutečňovány i v mimokřesťanských náboženstvích či i bez explicitního přihlášení se k některému náboženství, jak jsme mnozí mohli poznat u zakladatele Stuže.

O vánocích si připomínáme narození Ježíše Krista v nesmírně chudých a drsných podmínkách. A přesto už z toho, jak je evangelisté popisují, na nás dýchá cosi vznešeného, slavnostního, hluboce radostného. Vánoční událost se tak stává symbolem toho, že lidské štěstí není jen produktem materiálních hodnot a podmínek, že tu jde o mnohem více. Můžeme zde cítit výzvu k přijetí alternativních hodnot, hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života, k nimž nás Josef Vavroušek orientoval – tím "nás" myslím nejen jeho přátele, čtenáře a posluchače, nýbrž spoluobčany či vůbec spoluobyvatele planety Země.

Minulou neděli jsme vstoupili do adventního období. To se stalo výraznou reflexí oněch dvou extrémních lidských postojů. Advent znamená očekávání na Vánoce, na svátky připomínající prostý, a přesto slavný příchod Ježíše Krista, Knížete pokoje. Nicméně kolem sebe vidíme projevy kultu jiného božstva, pohanského "baala" mamony, jehož chrámy - hypermarkety a nákupní centra - jsou plné lidí. Řádí nakupovací šílenství a zběsilé usilování o stále rostoucí tržby. A tak na závěr svého vystoupení přeji Vám všem, aby se vás tato pošetilá současná adventní praxe dotýkala co nejméně a - ať již jste či nejste křesťany – abyste při příležitosti adventu a vánoc prohlubovali pozitivní přístup k bytí, vertikální rozměr života a rozhodování podle opravdových hodnot. Přeji vám opravdu pokojné vánoční svátky, provázené radostí jak z milých, s láskou připravovaných a z lásky dávaných dárků, tak i z různých obohacujících setkání s hodnými lidmi.

Jiří Nečas