Ekologické dny Olomouc 2013 – setkání s vyjímečnými lidmi letos naposledy?

Jana Dlouhá

Konaly se jako vždy koncem dubna v Divadle hudby Olomouc

… a zde je pár slov o nich (vybráno z korespondence s Michalem Bartošem)...

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Ekologické dny Olomouc 2013 – setkání s vyjímečnými lidmi letos naposledy?

2013-06-03 12:32:29

Konaly se jako vždy koncem dubna v Divadle hudby Olomouc

… a zde je pár slov o nich (vybráno z korespondence s Michalem Bartošem)...

Ahoj Michale, nevím, proč jsem nikdy o EDO nic nenapsala – asi protože jsou, a jsou krásné, i bez zbytečných slov. Nicméně letos mi to nedalo, a tak jen pár vět poděkování. Nemohu být nikdy déle (nebo si to aspoň myslím), a pokaždé mi zůstane pocit jakési neúplnosti.

Měj se hezky, a hodně zdaru do tvého díla

Jana Dlouhá

Tak tedy píšu…

Milý Michale, a všichni, kteří jste se sjeli letos, tak jako každý rok na který je možno si pamatovat, do Olomouce, na něco, co se bůhvíproč jmenuje Ekologické dny (na této části jejich programu není téměř nic ekologického, a jelikož se odehrává i za pravého poledne v naprosté tmě, tak také skoro vůbec nic denního).

Chci Ti touto cestou, podobně jako i všem ostatním aktivně zúčastněným, poděkovat za pozvání, možnost být při tom. Také Ti chci napsat, jak moc pro mne toto setkání znamená. Temný sál, s černými závěsy, který vždy v období nejzářivějšího jara pohltí všechny barvy a vůně, a zkoncentruje je do čisté, rozumně pojaté abstrakce života. První slunce a světle zelené, ještě ochmýřené, rašící lístky dřevin venku; rozkvetlé stromy, kvůli kterým Stanislav Komárek každoročně přijíždí pouze na svou přednášku, a pak zas spěchá zpět (kolik jar ještě…?). Chvíle, které je možno užívat smysly a poddávat se jim tělem bez rozumu: vše voní a vybízí k spoluúčasti na všeobecném kvasu života, tam venku. V sále se nedá dýchat, a protože je rok od roku více plno, a stojí se i v postranních uličkách, na chodbě a v předsálí, není úplně snadné představení „ustát“. Přesto je nás každým rokem o něco více – my všichni bezdomovci tohoto světa se tam scházíme, protože najednou víme, kde je možné být aspoň na chvíli doma. Kromě toho vždycky přijde i pár slušných, kultivovaných lidí, a tak je to pak velmi pěkná společnost, ve které je prostě příjemné pobejt.

Tohle je totiž na tom velmi zajímavé – najednou my všichni vidíme, že je vlastně hrozně málo příležitostí, kdy není nutno cosi očekávat, naplňovat očekávání, předstírat nebo prchat před touto všeobecnou nutností a podobně. Pamatuji si, jak mne Zdeněk Kratochvíl kdysi zaskočil jednou mimoděk pronesenou větou vyjadřující cosi ve smyslu: „Nečtu, co mne nebaví“ ‑ překvapeně jsem tehdy zjistila, že nechápu, nedokážu přijmout tento postoj nebo jej prostě považuji za neprofesionální. Jsme přece zde nikoli proto, abychom se bavili, a to mi došlo až mnohem později, že ono stálé vyzdvihování práce, která má být službou a tedy sebeobětováním, slouží nikoli čemusi velkému a jednotlivého člověka překračujícímu, ale posluhuje či nadbíhá jemu odcizenému systému. Myšlenky bytostně cizí vzdalují člověka jeho určení, a to je pak na poznávání to nejtěžší, učinit jej, často dodatečně, čímsi souvisejícím s vlastním osudem. S cizími, nijak metabolizovanými, myšlenkami je možno se pouze minout, nebo při jejich velké naléhavosti se také míjet rozumem. Okamžiky, kdy proud přicházejících myšlenek se vylaďuje a prolíná s proudem vlastního vědomí, jsou blažené, avšak poměrně vzácné ‑ v příbojích dotírajícího času, který nám nepatří. A tak je dobré někdy vnímat pouze jejich léčivou, nápravnou moc, očistnou od cizoty a nepoznané nutnosti slov mnohých (jinde vedených), nechat se omývat řečí, která se odvíjí odnikud a nemá ani někam přivést, nejde od svého zdroje k někomu konkrétnímu, spíše se jen tak vznáší nad vodami chaosu, aniž by jej chtěla pořádat, jen ho jemně prozařuje, asi jako když světélkující plankton dodává temným hlubinám přízračně poetické vyznění. Někdy je možno sledovat jen plynutí a náhlá zauzlení myšlenek, jejich vnitřní napětí a polemiky samých se sebou i s případnými, dosud nepovstalými odpůrci, konečné rozuzlení a uspokojení z toho, že konec niti se sešel s začátkem, aniž by tak vytvořil začarovaný kruh. Tuto melodii nikoli samotné řeči, ale nejvnitřnějšího myšlení, které se řečí teprve stává a projevuje navenek, lze poslouchat bez ohledu na její smysl, který přistupuje až druhotně a vlastně může být uchopen až později, v jiném čase, nevyžadujícím spolu-bytí. Letos bych asi vůbec nedokázala říci, o čem se vedla rozprava, a přesto jsem jí dotčena; dokonce se chci o tento dojem podělit, nepochybně v důsledku oné zažité vstřícnosti prolamující onu každodenní nedůvěru a skepsi, jíž se běžně a jaksi mimoděk již všude obrňujeme.

A tak my všichni dočasně vyhnaní z ráje nebo i my, co jsme jej nikdy nepoznali, tady znovu v něj začínáme věřit a nesměle se ukrýváme v temných koutech černého sálu, aby naše zjevnost nezaplašila přicházející zázrak nebo jej neproměnila v jakési vlastnictví, ale ponechala jej ve stavu levitace nade vším i nade všemi, co jsme se tu shromáždili, a kteří jsme i nejsme davem, především chtějíce být neviditelní, aby splynutí bylo dokonalé. Takto asi vypadá „pravá“ myšlenka – jsoucí všude, vše pronikající, přesto podaná jako vstřícná a pomocná ruka směřující od konkrétní bytosti k dalším, plně živoucím lidem; chceme-li ji uchopit, nezbývá než podat vlastní a riskovat stisk, jenž může být nepříjemně chladný vzhledem k naší horečnaté, prázdně dychtivé dlani. O její podstatě máme jen mlhavé ponětí, „myslíme“ totiž až příliš často – a teprve zde vidíme, že provozujeme zhusta jen povrchní cvičení, které prokrvuje svalstvo, aniž by prohloubilo sílu srdečního stahu. A o to tady nakonec jde – vehnat pořádný proud krve do myšlení, které bylo dosud bledničkově chudokrevné, nedostávalo se mu vzduchu, proudícího větru a také slunečního světla i žáru. Což se děje právě zde, v temné kobce se stojatým a nedýchatelným vzduchem, kde není možno vykonávat svobodné pohyby těla, protože je narváno skoro jako na přelidněné planetě Zemi.

Přesto je třeba toto obrozující myšlení dávkovat střídmě – nakonec se my všichni musíme vrátit zpět do reality, k našim praktickým životům přetékajícím všední starostí, kterou naplňujeme často jen díky sebezapření a přetvářce s ní související. Abychom přežili, nesmíme žít, ale někdy i toho je třeba, a tak je dobré vědět, že to někde lze, protože plně zemřít není jaksi společensky přijatelné. Alespoň prozatím; až odejde náš svět, který teď právě myslíme, a pohasne jeho významnost v očích těch druhých, bude tomu jinak.

Protože bráníš i tomuto pohasínání, znovu Ti, Michale, děkuji. Snad budu příští rok potřebovat, a snesu, novou malou dávku.

Jana

29. 4. 2013

Jani děkuji za dopis. Překvapující, milé, k přemýšlení.
Na Ekologických dnech je pro mne mnoho ekologického, protože ono myšlení, které nazýváš levitací, s lidmi, kteří se jej účastní, považuji za cestu k tomu, aby lidé vedle jiných názorů dokázali vnímat také odlišné bytosti.
Konkrétně letos tam byla od Davida Storcha i zcela konkrétní ekologie, dokonce ve vývoji a v její aktuální moderní podobě. Je jen škoda, že ekologické vzdělávání ve většině o ekologii nejeví alespoň takový zájem jako o standardy a evaluace, na kterých neshledávám absolutně nic ekologického já, i když zpravidla bylo čerstvo a dělo se ve dne :-).
Biologie pak byla výrazně přítomna u Storcha, Markoše a Flegra, ještě u Kratochvíla obecně jako věda. Spíše pro mne v podobě, která letos odcházela od toho, co chtějí Ekologické dny (ale přemýšlet lze samozřejmě o tom, jak obhájit raději první Kratochvílovu Filosofii přírody před tou třetí, navzdory jeho směřování). A Neubauerova ekologie člověk byla jeden ze zlatých příspěvků k ekologii. Moc tak závažně ekologických věcí jsem zatím neslyšel.
Havel pak předvedl, jak může vypadat dialog lidí a k čemu je dobrý. Myslím, že lze přemýšlet, jak lze komunikovat i o přírodě.
Na ekologii letos zapomněl částečně Bělohradský, což mu vmetl Přibáň (silné místo pro nás co ekologii považujeme stále za živou, myslím teď její veřejné environmentální sdílení).
Dieta Sylvi Fischerové pak příspěvek k ekologii člověka. K našemu zdraví. Co zdraví znamená.
Cílkova přednáška je ekologickou polyfonií o lidech v jejich prostředí.
A Bělohradský s dalšími intelektuály pak zamyšlením nad možnostmi, které mají lidé bez moci a na okraji, ve veřejném prostoru a ve svém nitru (s nimi environmentalisté).
Večer pak ekologická výchova ve sluňákovském pojetí.
Tím chci říci, že považuji ekologii ducha a biodiverzitu myšlení o něm, jako velice podstatný krok k environmentalismu obecně.
A tvůj dopis vnímám vlastně jako řečení téhož jinými slovy a za tu reakci ti velmi děkuji.
Měj se pěkně a doufám, že pokud by jsi příště chtěla přijet, tak EDO budou, protože jsou kriticky ohroženým druhem.
Michal

29. 4. 2013

Michale, díky za reakci. Máš samozřejmě pravdu – protože sis nenechal slovo ekologie zkazit a hledáš jeho stále hlubší významy. Že nepřistupuješ na jeho užívání tak, jak se mu většinově rozumí. To je jistě dobře, neuhnout k jiným slovům a významům, které ideologizaci nepřipouští – je asi lepší si ji nepřipustit už ani u toho slova původního.

Je mi hlavně líto, kdyby měly EDO být opravdu ohroženy. Lze pro jejich zachování něco udělat? I zde obdivuji Tvou přímočarost – žádné prezenční listiny u vchodu, a počítání podpořených osob po skončení. Tady se hraje podle pravidel, která jsou jaksi absolutní, protože spojená s naprostou dokonalostí nebo čím. Mohu jen litovat, že to takto neumím, a jsem odkázána na to, co je k dispozici. Utěšuju se férovou soutěží a bůhvíčím, ale samozřejmě také vidím, že jde často jen o více či méně poctivou hru. To se týká i tvé narážky na evaluace – jsou vlastně službou systému, který je často nesmyslný.

Nemyslela jsem nic jako kritiku, kdyby se jmenovaly Filosofické dny, bylo by to nastejno, podobně jako Dny všeobecnosti, celkovosti, nebo smyslu, který je za věcmi. Je důležité, že jsou, a doufám, že i nadále budou. Vážně ale nevím, jak zde pomoci – co je dobré, není za peníze, ale bohužel je nakonec přece potřebuje. Jedině z toho udělat obor celoživotního vzdělávání, kam bychom se všichni zapsali – pak by to možná fungovalo bez osvíceného sponzora.

Jako každý rok, i teď bych Tě moc prosila o nějaké nahrávky. Pokud je máš, a jsi ochoten třeba prodat pouze pro vlastní potřebu. Ale chápu, že máš asi jiné starosti…

Měj se hezky, a buď řekni, jak Ti mohu pomoci, nebo jen tak držím palce

Jana

29. 4. 2013

Ahoj Jani, vystudoval jsem ekologii, takže vím, že uhýbám, od ekologie jako čisté vědy. Činím tak s rozmyslem, protože ekologie sama není zdaleka tak laikům přístupná, jako ekologie v kontextech jiného.
Prezenčky nebyly, protože to umožňují finance. Fotil jsem ale.
Evaluace nebyla narážka na nic jiného, než že mi přijdou podobně vzdálené ekologii jako edo, ale jaksi podivnějším a mě ne zcela sympatickým způsobem. Nemám absolutně nic proti tomu, že se jimi mnozí zabývají.
Nahrávky ti pošlu a samozřejmě za ně nic nechci.
Nebral jsem to jako kritiku, bral jsem to jako vysvětlení mého přístupu.
Měj se hezky
M

30. 4. 2013

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 > >>