Případová studie místa, kde se protínaly silokřivky vztahů – formovaných okolnostmi historickými…

Část II: Kauza Jezeří

První část, „Místo a jeho paměť“, vyšla v Envigogice č. 2012/VII/3.

Zkrácená verze celého textu vyšla v Literárních novinách ze dne 14. 2. 2013.

Jemné předivo vztahů lze snadno zpřetrhat, a takový úmyslný zásah velmi souvisí s různými druhy moci a násilí, manipulace, jenomže právě paměť vztahy posiluje, utváří. Tyto vazby člověka k lidem ‑ i k sobě samému, neboť je jimi vymezován ‑ souvisí těsně i s jeho vztahy k místu, jsou ve svém celku těžko oddělitelné od tohoto kontextu. Příroda a lidské aktivity se střetávají v krajině, zde se rozcházejí nebo pojí do podoby, která se jeví viditelně, a poukazují tak k vztahům víceméně skrytým. Bez lidské ruky a přičinění je často pěkná na podívání, ale jen dočasně, a lze diskutovat o tom, zda „panenská“ příroda je tím nejlepším krajinotvorným činitelem, nebo je to právě péče, co dodává krajině vzhled domova. Lidské vztahy se do krajiny promítají, a to způsobem, který odpovídá původnímu úmyslu – jsou-li založeny v jakémsi odosobněném prostředí, kde cílem je abstraktní, velmi individualizované bohatství, vytržené z kontextu bohatosti života jako takového, pak nerovnováha hojnosti zvrácená ve prospěch jednotlivce krajinu ochuzuje. Výsledkem je blahobyt, který nezahrnuje nic z toho, co život naplňuje, spřízněnost drobných předmětů, blízkost prostředí, ani krásu krajiny se všemi jejími historickými a přírodně laděnými poukazy, s jejím celostným vyzněním, ve kterém je podstatný právě souzvuk jednotlivých prvků i harmonické naladění aktérů, jež vzniká ze vzájemného, nezekonomizovaného dávání a braní – péče, která nese plody tady a teď.

Zájmy hospodaření v některých (většinou totalitních) režimech nehledí na souvislosti místa a pobytu, a tak z nich mohou těžit. Toto je pouhé klišé často opakované, na povrchu Země se však jeho působení ukazuje evidentně – viditelné jako rány na místech, kde určité zájmy našly předmět svého působení. Tam soustředily své úsilí, a proměnily nesčetné zdroje a prvky života, přírody, krajiny, ve zdroje vlastnictví. To, co bylo viditelné a existující, se změnilo na energii, která působí dále, ovšem zase v té abstraktní logice odosobněných ne-vztahů, dostředivých vazeb zaměřených na užitek jednotlivce. Působení této energie, vytržené z kontextu svého vzniku, se pak vrací zpět silně a bezcitně, jako úder, a projevuje se zjevně v silových polích vazeb a vztahů, v ladění pocitů a tónech obrazů; v osnovách a souřadnicích našich životů, plynoucích z minulých dějů do řečiště přítomnosti. Ve tváři krajiny jsou takové rány vepsány ještě dlouho a ovlivňují její obyvatele ještě v dalších generacích…

Boj o zámek i principy, jež ztělesňuje

V tomto místě historie kupila vrstvy věků, od keltského osídlení přes starý hrad a pozdější zámek nejdříve gotický, renesanční, barokní… Dnes je již zapomenuta historie Lobkowiczů, kteří vlastnili zámek od 17. století a jejich vláda skončila až s druhou světovou válkou, kdy poslední z jejich rodu, Maxmilián Ervín, doktor práv, pracoval pro Československo v exilu. Jako celý kraj, který byl součástí Německé říše a plnil významné strategické úlohy, se i zámek sloužil tomuto zřízení – stal se základnou “SS-Leibstandarte Adolf Hitler” a později sloužil jako zajatecký tábor, kde byly vězněny prominentní osoby. V té době bylo ještě možno dohledat zbytky jeho slávy – vybavení (původně odvezeno, později vráceno pod jeho správu) bylo přesně evidováno a celý areál přísně hlídán. Ale již brzy po komunistickém puči se z něj stalo sídlo vojenské posádky méně disciplinované, jež interiéry zdevastovala; a dílo zkázy bylo dokonáno, když zámek posléze několikrát změnil správce a v mezičase vydán napospas vandalům. Status kulturní památky mu byl vrácen na krátko (v 60. letech), aby pak tato památka byla ponechána zcela svému osudu, protože se již blížily hnědouhelné doly…

Z kulturního a hospodářského centra kraje se zámek v průběhu času stal postupně nástrojem mezinárodní represe, později útočištěm armády, která si v jeho prostorách mohla dokazovat neomezenost zvůle, a ještě později málem podlehl vydrancování a lhostejnosti. Odrazily se zde režimy, jak procházely osudem kraje – rozkvět souvisel s dobrými úmysly, poselstvím víry, kulturní misí, jíž v cestě nestály hranice zemí ani bariéry mezilidské; úpadek pak přicházel v dobách, kdy převážily fantasmagorické vize odpoutané od reality a vzdálené místu s jeho tichou krásou či poezií. Tehdy bylo vše obětováno strategickým plánům velkého rozsahu nebo představám o vědeckém řízení společnosti, a racionálnímu kalkulu; těmto počtům podlehla příroda, kulturní památky i lidé jakožto prostředky k dosažení cíle. Individualismus (původně péče o jedinečnost člověka) se v tomto pohledu proměnil na starost o (pouze) vlastní blahobyt, zvýhodnil jedince silné a bezohledné. A toto vše se neodehrálo pouze v rovině vztahů či abstraktních institucí, ale zcela konkrétně na místech, jež tím byla poznamenána na dlouhé roky. Jezeří v této krajině zmařených nadějí působilo jako memento: dokud stojí, ještě není vše (krásné a duchovní) ztraceno. Objevili se aktivisté bojující za jeho záchranu, a ti podpírali váhu svých slov argumenty platnými i v té době: vzácností jeho materiální podoby, toho, co z ní ještě zbylo. Zámek a „jeho“ lidé připomínali, že by se dobré časy měly vrátit; jenže když přišly, rychlou změnu nepřinesly a kraj se (díky nedostatku víry v cosi lepšího) znovu postupně propadl do starých stereotypů. Zámek se v době po převratu stal předmětem privatizace (na jeho obnovu však nejsou peníze), navrácení do vlastnictví státu (nabídka k prodeji „za korunu“ neuspěla u Jana Marka ani tehdejších vlastníků dolů), a diskusí, co s ním. Tak, jako se v té době diskutovalo o všem, spřádaly se nejdříve plány přesahující hranice naší země (mohlo zde být Mezinárodní středisko pro výzkum extrémně zdevastovaných krajin, nebo i sídlo Mezinárodní environmentální agentury, jak plánoval Josef Vavroušek). Místo navštívil princ Charles, a vznikla Nadace pro obnovu Jezeří, kam prostředky slíbené k tomuto účelu ale už nedorazily. Později debaty utichly, jeho osud se „znormalizoval“, což v praxi znamenalo, že byl vrácen do správy Památkového ústavu. Zámek existuje a v rámci možností vzkvétá jen díky práci několika nadšenců, kteří pořád cítí vazbu, jež by mohla překlenout staletí jeho zmaru, svázat místo opět s jeho pravým a blahodárným určením… Haně Krejčové, Vladimíru Buřtovi a dalším se daří získávat zpět (či z jiných zdrojů) nábytek a vybavení připomínající staré časy.

Nebude snadné zacelit památku na doby, kdy údolím procházela železná noha totality a nesla s sebou budovatelské úsilí dobýt, vytěžit, k tomu přemístit, rekonstruovat a rekultivovat podle nového záměru, jenž by lépe zohledňoval socialistický životní styl. Ve výsledku 75% území Mostecka bylo změněno: odtěženo, zavezeno. Jezeří nestálo tak docela v cestě; arboretum pod ním bylo z větší části zničeno, ale samotný kopec, na kterém zámek stojí, byl v ohrožení sesuvy svahů, jejichž úpatí zasahuje do lomu, a tak je bylo potřeba chránit z čistě pragmatických důvodů. Navíc v něm byla soustředěna duchovní energie kraje, ono cosi nevyslovitelné, kvůli čemu vždy stálo za to sem přijít, a tak si své ochránce našel i v dobách těžkých. Dlouhé období nezájmu, lhostejnosti, kdy zámek byl ponechán svému osudu, zubu času, devastaci… a na druhé straně ti, kteří rozfoukávají jiskřičky pocitu, že na vlastní minulosti přece jen záleží.

Připomínání jako druh (sebe)obrany

Kdo by mohl malovat idylické obrázky romantického kraje, jakým byly severní Čechy v minulosti celkem nedávné, ten byl zařazen do kategorie mytologů, nerealistických snílků vytrhávajících pracující z reality všedního dne, a podlamujících jejich pracovní morálku – takto by mohla záře budovatelských zítřků vyblednout, aniž by se zřetelně vynořily obrysy nového světa. Tam, kde připomínka minulosti ztratila svou sílu (nemohla za daných okolností probudit svědomí a potřebu nápravy), se objevili vědci dokládající rizika vážných krizí. Pokud pro devastaci mluví argumenty zajištění materiální existence, protiargumenty musí být stejné váhy a kalibru. Kde se přivyklo krajině zničené, každodennímu popření základních hodnot lidských, jak se zračí v kaplích, hřbitovech, zastaveních či místech pro rozjímání a radost, tam se pojednou reálně projevila skrytá hrozba velkých katastrof. Poddolování úbočí Krušných hor, možnost sesuvu celých svahů, bloků hornin, jak se již stalo v nedávné geologické minulosti na svazích podobného složení a osudu (Jezerky a Jánského vrchu), anebo nutnost podepřít či seříznout vlastně Krušné hory tak, aby již neujížděly do údolí, což byly alternativy, kterými se socialističtí plánovači vážně zabývali[1] – to byly důsledky zaslepenosti a krátkozrakosti tehdejších rozhodnutí. Pak museli přijít proroci, kteří mají schopnost otevírat zrak oslněný nereálnými vizemi či penězi – v novodobém pojetí geologové s měřicími přístroji a exaktními výpočty. Jan Marek realizoval rozsáhlý výzkum stability Krušnohorských svahů a dokázal, jak křehká rovnováha sil panuje mezi údolními usazeninami a pevnějšími horninami okolních svahů, které ovšem byly vyzdviženy podél několika zlomů a v těchto pásech podlehly destrukci, byly rozdrceny. V názorném experimentu předvedl, jak podkopání úpatí těchto svahů těžbou se neprojeví hned, avšak tlak v horninách působící po delší dobu povede nakonec k rozsáhlému sesuvu. Navrhl řešení v podobě ochranného pilíře, který by zabránil alespoň sesuvu kopce s Jezeřím, prosadil jeho vyčlenění z území těžby – a zachránil tak část vzácného arboreta (dnes ovšem stejně zanikajícího přirozenou sukcesí). Vytvořil systém geofyzikálního monitoringu, dokumentoval postup ražby štol pro převedení místních potoků a prosadil vybudování štoly nové i soustavy vrtů pro analýzu geodynamických jevů; sledování prováděl sám po více než 4 roky – na Jezeří, kde si zřídil terénní pracoviště, také bydlel, v nevytopených místnostech… výsledkem byl zdravotní kolaps – a také výborná disertační práce, jejíž výsledky ještě musel potvrdit matematickým modelováním. Dosáhl toho, že oblast kolem Jezeří se stala testovacím územím, kde se sešly týmy specialistů; za prosazení zájmů ochrany přírody, kultury, i společenských včetně (tehdejší) ekonomiky ovšem musel ještě bojovat proti establishmentu, v tom však již nebyl sám: podpořili jej tehdejší „Brontosauři“ Petr Pakosta a Miroslav Brožík, nebo odborníci z Ústavu krajinné ekologie, dr. Vaněk a ing. Stoklasa. Vznikla tak širší komunita, která si problémy regionu vzala za své; později založila Společnost pro záchranu (dnes obnovu) Jezeří. V tomto boji nakonec zvítězil vědecký argument podložený dlouholetým bádáním v terénu a Jan Marek tak byl již v dobách temné totality vědcem, který své výzkumy vede a využívá v souvislostech společenských a politických a klade důraz na etické principy ve vědě i mimo ni.

Co bude dál?

Čím je zámek teď? Snahy o obnovu začaly být brány vážně již od r. 1988 a po roce 1999 byla tato památka zařazena do Programu záchrany architektonického dědictví ČR. Nadále je udržován spíše vlažně, pro obrovský rozsah devastace jsou to zásahy povahy záchranné. Nikterak zásadně se nepočítá s možnostmi, jež v jiných dobách otevíral; plány obnovit jeho zašlou slávu a vliv kulturní nejsou přijatelné v dnešní kalkulující racionalitě a vlastně se vyčkává na nové paradigma, které by jej zařadilo do (nebo vyloučilo ze) svého kontextu. V mezičase (neboť proměna paradigmat se vyznačuje rozostřenými pravidly hry) se kolem něj spřádají plány tajemné a možná i temné (stává se součástí nevyslovených plánů zapomínačů, neboť je mementem období, kdy dominovala vláda ducha i méně příznivých dob následujících, kdy připomínky tohoto idealismu probouzely odpor proti tyranii nutnosti).

Čím jsou dnes lidé, které příběh zámku dal dohromady? Kterým vůle jeho zakladatelů a stavitelů, zhmotnělá v uměleckých dílech, dodala sílu k protestu proti nespravedlnosti režimu, znásilňujícímu nejen (nepozorovaně) duše lidí, ale i (zcela zjevně) jejich duchovní výtvory? Jsou stále ještě zde, poněkud však dezorientováni novou hrou velkých peněz a ještě větších plánů, které opět vylučují lidský rozměr a měřítko, mají cíle vzdálené… Ještě se pokoušejí ovlivnit běh věcí, vždyť výsledkem jejich celoživotního úsilí je ruina hradu s nejistým osudem, a celkem jasně znovu deklarovaný požadavek vytěžit, vyrvat, dostat jednorázový užitek za každou cenu…

Návrat života i s jeho pamětí

Už ale přicházejí připomínači noví, a ti – v novém společenském ovzduší – poukazují na jevy, které se – v ovzduší jiném – staly předmětem zapomínání, ať již samovolného či úmyslného. Otevírají se tak nová témata, o kterých nebylo možné hovořit otevřeně ani v průběhu 90. let: odsun Němců a osud krajů či majetků jimi opuštěných. Vzájemný vztah dvou národností se stává znovu předmětem diskuse, a co víc, na této diskusi lze založit spolupráci, novou komunikaci, živý rozvoj podporovaný nadacemi… Vzniká nové podhoubí vztahů, bolestně navazující na minulost, a tak i její předměty, většinou ze soukromého majetku obyvatel vyhnaných, po odsunu kradené, ničené, zavrhované, znovu nabývají na významu; jsou ceněny jako vzácné vzpomínky těžkých období, přes která se však nelze přenést pouhým nevědomím, a jsou užívány k dokreslení genia loci. Dneska už asi nikdo nespočítá, kolik z minulosti „zpracované“ úmyslnými zapomínači, částečně samotnými zloději a „zlatokopy“, je definitivně ztraceno, a snad ani které z kulturních či uměleckých památek, které musely odkráčet z těženého území, skončily na výsypkách či soukromých zahradách a rezidencích prominentů tehdejšího režimu. Je ale zajímavé, že právě ony nikomu nechybí (snad kromě několika pracovníků místních muzeí) – asi ještě nepřišla jejich doba. Ještě jsme si neuvědomili, že královské město Most se všemi jeho budovami, i krajinu, která jej obklopuje, by mohla ocenit nejen generace naše, ale i ty příští – na rozdíl od energie, kterou vygenerovalo uhlí pod jeho základy, a která posloužila snad jen strategickým zájmům tehdejšího režimu.

Při znovuosidlování krajiny je možno pozorovat, jak nové vztahy vznikají z lásky, utvářejí se především tam, kde je duchovní spojení, teprve pak nastupuje praktický záměr a plán na proměnu. Nejdůležitější je probudit ducha místa, to ostatní včetně ekonomie pak přichází jaksi samo, neseno touhou a vůlí být součástí onoho nevyslovitelného; v opačném případě, bez citu a náklonnosti lidi sami odcházejí… Měli bychom vidět a pamatovat si, do čeho naši předci tuto svou lásku vložili, protože z toho ji lze i po letech probudit – pak je naděje, že ti, co teprve přijdou, najdou nové zalíbení, a to pak vtělí do předmětů i projektů rozvoje, které budou těsně souviset s jejich projekty životními. Toto vzájemné spojení pak bude zárukou, že na obém bude osobní zájem, jasně viditelný i ve vnějších projevech, a úspěch v tomto dvojím úsilí se bude vzájemně posilovat.

A tak by možná nakonec mohlo dojít k tomu, že energie skrytá v kraji Podkrušnohoří, ať již na jeho povrchu, pod zemským povrchem či v hlubinách duchovních, projeví svou povahu způsobem, který je pro člověka příznivý. Jak jsme viděli, v nedávné minulosti tomu tak spíše nebylo: měla být především platidlem v jakési odosobněné, strategicky zaměřené směně materiální – avšak vždy, kdy nebyla její podstata „civilizována“, uvedena do souvislostí dobra působícího pro lidské společenství, stávala se (ve sféře sociální) živlem, jehož účinky nebylo a stále není jednoduché ovládnout.