Mluvíš o vnitřním obsahu EV, a to je zcela v pořádku. Pokud vzniknou programy nebo dokonce celá pedagogika založená na autoritě osobnosti, bude to jen dobře. Pak tu ale musí být i způsob kontroly – osobnosti jsou různé. Je-li měřítkem kvality síla jejich výrazu, tak je to dokonce nebezpečné: milovat lze třeba národ, a všichni víme, kdo tak činí dnes i v minulosti. Není důvod, proč (za určitých okolností) by školství mělo upřednostnit jen některé formy lásky. Kam svou pozornost v tomto smyslu zaměřuje, to často určují vnější podmínky a celková situace.

To je i případ ekologické výchovy, která se „nevaří“ jen v přímé konfrontaci se svým předmětem, tedy samotnými dětmi. Mohla bych ti tady připomenout, jak (těžce) se prosadila do různých strategických dokumentů, na jejichž základě ji dnes lze vůbec financovat. U mnoha z těch jednání jsem alespoň zčásti byla, a kdybych měla popsat jejich dynamiku tak je asi následující: impulsem byly velmi příznivé okolnosti počátku 90. let. Sametová revoluce byla z velké části revoltou proti způsobu, jakým komunisté „pečovali“ o životní prostředí. Ekologičtí aktivisté byli mezi těmi, kdo událostmi roku 1989 hýbali. To, že vznikla příslušná ministerstva i zákony velmi rychle a účinně, byla zásluha dobré připravenosti v této oblasti. Ekologická výchova se tak trochu „vezla“ na vlně zájmu a dostupných financí, a dost brzy našla své kvalitní představitele. Byla zde silná tradice v podobě aktivit vedených pod organizacemi typu ČSOP, TISu aj., ale zápas o její novou, demokratickou podobu a větší otevřenost tehdy začal a vede se pořád.

Zdaleka není pravda, že dnes je EV již etablovanou součástí vzdělávacího systému. SPEVVO vznikalo skoro deset let a jednání o velmi nekonkrétních formulacích tohoto „státního programu“ nezavazujících téměř nikoho ke konkrétním krokům byla nekonečná. Dokumenty tohoto typu schvalují i jiné resorty, jejich obecně přijatelnou podobu je třeba vyjednat politicky. Dnes máme kromě SPEVVO i SVUR, a to je zase výsledek mezinárodního tlaku a jednání, na která jsme přistoupili opět díky vůli politické. To jsou skoro jediné formální „záruky“ a pořád platí, že prostor pro EV je jimi otevřen, ale nic víc. Záleží tak trochu na dobré vůli a kvalitách všech zúčastněných stran, zda a čím bude vyplněn. Nejen ovšem na kvalitách vnitřních, to je velký omyl – záleží i na celkovém přijetí ekologické výchovy, ochotě uznat ji ze strany těch, kdo o ni primárně zájem nemají. A tedy i na kvalitě její „prezentace“ navenek.

Není to nic, nad čím by bylo třeba být smutný nebo naštvaný. Jakékoli kvality je v demokratické společnosti umět prokázat a učinit je přijatelnými obecně. Podporovat nějaké sektářství by se rozhodně nevyplatilo, a ekologická výchova přináší taková pozitiva a osvědčené i moderní hodnoty, že s tímto požadavkem rozhodně mít problém nebude. Jistě se časem ukáže, že přirozený prožitek (související s přírodou jako původním životním prostředím) je základem nejen fyziologického zdraví, emocionální spokojenosti, ale určitě také intelektu jakožto (byť sofistikovaného) vztahu ke skutečnosti. Nechat v tomto ohledu vychovatele na pochybách by znamenalo neukazovat jim správnou cestu – což by jistě nastalo při nedostatku reflexe, výzkumu, hodnocení. To, po čem voláš ty, by ale z druhé strany (z hlediska nepřátel EV), bylo možné nazvat „neprůhledným vůdcovstvím“.

A jestli máme odpor vůči různým evaluacím, inspekcím, dotazníkům? Jistě, to ale může být i o tom, že dosavadní způsoby kontroly jsou hnidopyšské a nepřinášejí užitečnou zpětnou vazbu nikomu. Můžeme si uvědomit, že pravděpodobně odpovídají jakémusi velmi zastaralému vzdělávacímu paradigmatu, a potřebují zásadně revidovat. Nikoli ovšem zcela zrušit – naopak, vymyslet, jak je změnit, aby odpovídaly potřebám vnitřní proměny vzdělávacího systému i jeho soustavného vývoje, a také osobního rozvoje pedagogů samotných, zlepšování jejich programů atd. Je jasné, že k tomu povede dlouhá cesta, ty nástroje buď neexistují, nebo odpovídají jiné vzdělávací kultuře (zahraniční), a je potřeba na nich tvrdě pracovat. Ale chceme-li způsobit jakoukoli změnu ve vzdělání samotném, cesta vede hlavně přes způsoby jeho hodnocení a jejich správné nastavení.

Ve slušné společnosti by mělo být normální „skládat účty“ ze své činnosti, obhajovat její kvalitu. Ve sféře vysokoškolské pedagogiky jde víc o hodnocení vzájemné, nižší stupně spoléhají spíše na autoritu ministerstev. Objektivní kritéria by ale měla být tam i tam – ukazovala by, co je dobré, už v začátcích, a ne až po mnoha letech pedagogické činnosti, kdy jde o uznání zásluh již existujících. I to je dobré, nám jde ale i o změnu směrem k dialogu. Chceme totiž, aby se mohlo prosadit i to, co je nové, plné ideálů a energie – aby vývoj vedl tudy, nikoli pouze přes následování vzorů již existujících či dokonce přes „dobré vztahy“ a přijetí pravidel hry založených na názorech těchto „guru“. Protože pak by nemuselo jít o fair play a mohli bychom se začít utápět v intrikách různého druhu, což by v našem malém společenství zabývajícím se EV způsobilo rozklad naprostý.

Přeji nám všem, aby se to nestalo.

JD

PS: Ještě přání všeho dobrého tobě...

... na konec jsem zapomněla přidat. Tož tak, jak říkáte vy Moraváci, ať se daří. Bez lásky růst a vývoj by byl křivý, chyběla by mu energie. A nepřízeň jí může bránit, uskřinout ji, podvázat proudění této mízy životodárné...

To ale není, proč sem ještě píšu. I třeba ve filmu se urodí jen z osobnosti výrazné, samosvojné, která umí sdělit, co ji uvnitř pálí. Rozdíl je v tom, že na konci těch pohyblivých obrázků se každý dozví, kdo je v hlavě nosil a potom ve skutek (byť virtuální) uvedl, zrealizoval. Ale i toho, kdo jen na scénu svítil nebo rekvizity nosil, ty titulky uvedou, nezapomenou na jejich zásluhy, byť nepodstatné, rutinní, z pouhého obstarávání vzešlé, bez intuice a inspirace, a třeba i pro peníze jenom.

A na vzdělávání ekologickém se podílí i několik bezejmenných úředníků třeba. O nich se nikde nepíše, nikdo neřekne - Marta Černá: matka zakladatelka, a tak ona roky pracovala, děti jí nepoděkovaly, a dnes ji nikdo ani nezná. A nakonec tihle "promazávači soukolí" taky musí někde ukázat, že cosi dokázali, a tak je slušné jim to usnadnit. Co by z toho jinak měli: jen tak rozhazovat peníze potřebným... Anebo že by přece? Ale ne, pomlouvačům sluchu nepopřeji, setrvám raději v čisté nevědomosti...

Tak se měj se hezky a kultivuj svůj smysl :-) Jana

{jcomments on}