Milí kolegové a přátelé,

Envigogika se vyjadřuje ke společenským tématům umírněně, ale tradičně. V současné situaci si dovolím znovu vstoupit do společenské debaty. Volba prezidenta se změnila v referendum o podobě našeho státu. Svědčí to o mnohém – například o tom, že běžný občan nemá mnoho příležitostí, jak dění ovlivnit, nebo si to alespoň myslí. V tomto případě mu nejde jen o výběr konkrétního člověka, politika, státníka s omezenou pravomocí, ale především o určitý symbol – takto zvolený prezident by mohl mít na politiku přímý vliv, to znamená nepřekroucený soukolím stranických aparátů, ale bohužel také ne zpomalený demokratickými mechanismy. Lidé také až příliš doufají v sílu svých hlasů volbou projevenou – jakoby mohla stav společnosti ovlivnit více, než dlouhodobá kultivace společenského ovzduší, vzájemných vztahů, všeobecné kultury pěstované v různých spolcích, zájmových sdruženích atd. Dáváme tak příštímu prezidentovi příliš mnoho důvěry, a možná i proto se stáváme náchylní k manipulaci různého druhu (neovlivnila podvědomá potřeba jisté autority už naši volbu v předchozím kole?) Toto jsou náměty k zamyšlení o stavu především naší občanské společnosti.

Nad nimi bychom ale měli přemýšlet, až současný kolotoč vášní kolem volby prezidenta utichne. Nyní si Vás, naše autory, spolupracovníky i čtenáře, dovoluji požádat, abyste se rozhodnutí, které musí být učiněno, nezříkali – přes všechny případné výhrady k debatě, jež právě probíhá, k těm, jichž se týká, i k případnému zákulisí, které se teprve ukáže. Dejte svůj hlas sami za sebe a podle svého nejlepšího svědomí; volte dobro, o kterém jste přesvědčeni, nebo i menší zlo, abyste zabránili většímu. Prezident zvolen bude, ať již u toho budete nebo ne. Pokud se volby zřeknete, necháte znovu za sebe rozhodovat jiné – byť faktorem ovlivňujícím výsledek bude spíše hra náhody, nikoli záměr. Jestliže se vyjádříte, bude to znamení, že nesete jistou spoluodpovědnost za budoucnost, kterou jistě každý z kandidátů nějak ovlivní. Tato odpovědnost je i příslibem toho, že ať to dopadne jakkoli, může se to ještě změnit – tedy my sami to můžeme změnit, pokud se nám výsledek líbit nebude. Navíc právě v odpovědnosti vznikají vzájemné vztahy založené na důvěře – bez ní by zdegenerovaly na jistý druh vzájemné závislosti. Takto, ve sdílené odpovědnosti a v důvěře z ní vyplývající, je pak založeno i naše národní společenství, a také vztahy k národům jiným.

V tuto chvíli už nelze než říci: „Ono to nějak dopadne“ a my všichni se budeme muset podle toho zařídit. Zatím se zdá, že v každém případě polovina voličů (neúspěšného kandidáta) bude nešťastná, se druhou polovinou národa se navždy rozejde, v nějakém smyslu „to zabalí“ nebo dokonce emigruje, protože v zemi (zařízené podle představ toho úspěšného) nebude moci žít. Až se novému prezidentu nebude dařit, budeme si vzájemně vyčítat: „Vidíš, vždyť jsem ti to říkal!“; znovu si pomyslíme, že angažovanost nemá smysl, protože se to v našich podmínkách vždy tak nějak zvrtne a někdo ji zneužije. Nezdá se, že bychom byli schopni se ctí unést zhroucení svých přehnaných nadějí, ani si říci, že „jeden prezident (české) jaro nedělá“. Nevidíme za den D a nedovedeme si asi představit, že bychom v debatě o české státnosti, která dosud přinesla mnoho podnětných myšlenek, ale bohužel vyplavila na povrch též dlouho usazovanou špínu, konstruktivně pokračovali. Už jsme dlouho v našich temných zákoutích neuklízeli, na to přece máme své metaře a uklízečky. Takže jim to znovu přenecháme – ono pozitivní, co se zde v posledních několika týdnech začínalo mezi námi rodit, totiž nedokážeme rozpoznat, ani s tím nadále hospodařit. Přičítám to všeobecnému nedostatku pozitivního myšlení v našich končinách, ale to už je jiná kapitola…

Milí přátelé, dlouho jsem váhala, než jsem vás takto oslovila – my všichni jsme zaplavování podobnými prohlášeními nad míru únosnou, i to může být důvodem znechucení a případné skepse. V jejímž důsledku někteří z nás zůstanou otráveně doma: „Tak tohoto divadla se JÁ účastnit nebudu!“ Za sebe vás ovšem prosím – zúčastněte se jej. Myslím, že bychom měli mít dostatek tolerance, abychom dokázali přijmout i výsledek, který je proti našim přáním, který je v rozporu s naším přesvědčením o žádoucím směřování naší země – pokud ovšem budeme vědět, že si za tímto rozhodnutím stojí většina jejích občanů. Pak si můžeme říci, že toto je budoucnost, kterou jsme si sami dobrovolně zvolili, a pokud se nám nelíbí, pravděpodobně jsme udělali málo pro to, aby byla lepší. Pokud se ovšem výsledek, který nechceme, dostaví jaksi sám a díky všeobecné lhostejnosti, bude to mnohem horší – postoj, že s tím nejsme ochotni nic udělat, jsme již projevili.

Samozřejmě že ve věci volby prezidenta mám vlastní názor. Nikomu jej nevnucuji, jde o mé osobní stanovisko, za nímž si však plně stojím – přičemž věcným argumentům protistrany naslouchám. Nemohu se ovšem smířit se skutečností, že těchto věcných argumentů je v tomto kole prezidentské volby podstatně méně, než bylo v kole minulém, že debata – podotýkám, že především zásluhou jedné ze soupeřících stran – se proměnila v zápas všemi prostředky, jen aby bylo dosaženo vítězství, a že – opět pouze na jedné straně – zaznívají urážky namířené proti bezmocným a slabším, například ženám. Nakonec musím podotknout, že jako člověk aktivně se zasazující o rozkvět občanské společnosti, se bojím kandidáta, který na adresu jednoho z jejích projevů otevřeně říká: „Vypálit, počůrat, posolit“, viz dnešní článek na portálu Hnutí DUHA, http://www.hnutiduha.cz/aktualne/sedm-pripadu-milose-zemana
To je vše, co jsem chtěla na půdě k tomu naprosto neurčené říci. Následky tohoto rozhodnutí padají pouze na mou hlavu – podobně jako následky (ne)rozhodnutí prezidentské volby padnou na hlavy nás všech.

Slunce v duši do mlhavých dní měsíce ledna 2013 přeje

Jana Dlouhá
V Praze dne 24.1.2013