Mít rád přírodu, zvířata: neubližovat jim a cítit s jejich osudem, to je jistě „dobré“ – dobré univerzálně, pro všechny děti, tedy i pro ty, jejichž zájem je primárně orientován zcela jinam, nepřírodovědně. Jistá míra citlivosti k hodnotám přírody je součástí naší kultury, základních principů humanity, což se zřetelně ukazuje na příkladech týrání zvířat a jeho posuzování včetně legislativních norem. Jenomže pro pochopení a hlubší zažití předpisů všeho druhu nestačí rozumem se orientovat v systému platných příkazů či zákazů, je důležitá osobní, vnitřní zkušenost. Většinou ji všichni máme – jsme v dětství konfrontováni s mnoha situacemi, které nastaví kompas našeho života, vštípí nám základní orientaci, smysl pro právo a bezpráví, prožitek spravedlnosti či důsledků, které nespravedlivé jednání může mít.

Tak většina z nás prošla výchovou, jež měla schopnost „naočkovat“ touhu po dobrém a odmítání zla. Pokud očkování neproběhlo, a to jako zákrok pro celé tělo, rozlévající mírně jedovaté sérum poznání do všech žilek a vlásečnic, čehož výsledkem bylo zpřítomnění abstraktních idejí ve zcela konkrétním prožitku, mohlo to později vést k snížené sociální inteligenci až patologii. Jenomže prožít všechny situace není dáno každému, a vztah k přírodě mohl být zanedbán i v „lepších rodinách“.

Jak tomu předejít, může naznačit i text Alice Bílé – dozvíme se z něj, co vše lze nalézt v kvalitní dětské literatuře, a to na příkladu příběhů Astrid Lindgrenové. Autorka je stručně analyzuje z hlediska rozvoje environmentální senzitivity, přírodovědné inteligence či sociálních a komunikativních dovedností. Říká, že: „Příběhy se mohou stát nástrojem umožňujícím rozvoj právě těch názorů, dovedností, postojů, zkušeností a zážitků, které stojí v popředí zájmu vychovatelů environmentální výchovy.“ Je to jistě i proto, že ony hodnoty, o které v nich jde, jsou spíše implicitní, vyjádřené až v určité situaci zcela určitým jednáním, které navíc není „jediným správným řešením“, ale je spíše výsledkem soustavného experimentování, pokoušení se přivést dobro ke slovu a činu, naplnit dětská přání a vize. Což ale ve skutečnosti často naráží na různé překážky, ukazuje se jako neproveditelné anebo se nakonec neosvědčí. Jenomže při četbě si vyzkoušíme, že to nevadí – v knížkách se z chyb lze poučit bezbolestně, a v případě knížek Astrid Lindgernové i se spoustou legrace, která k tomu všemu patří.

Článek pěkný obsahově však trpí nedostatky prostředí, v němž je publikován. Stránky RVP jsou vcelku nepřívětivé graficky, kromě toho se potýkají s celkem začátečnickými chybami, které v jiných publikačních médiích při téměř nulových prostředcích na jejich provoz jsou omluvitelné, ale při tomto mohutně dotovaném projektu nikoliv. Zvláštní je citační kultura - proč citace v seznamu literatury na konci článku mají čísla, kdežto v textu nikoliv, tam se cituje jménem a rokem uvedeným v závorce? Proč - pokud se používá čísel - neodkazují tato z textu přímo do seznamu literatury? Ani v jiných ohledech není vůbec využito výhod elektronického prostředí, navíc ve verzi pro tisk chybí údaj o zdroji, tedy že se jedná o portál RVP. Je též otázkou, zda se všem autorům může zamlouvat forma licence Creative commons, která se používá spíše při nízkých nárocích na autorská práva, a tedy pro jiné typy textů než jsou články odborné.

Závěr je jasný: textů, které spojují teoretické poznatky s učitelskou praxí je málo, a ještě méně je médií, kde je možné dobré články dobře publikovat. To by mohla být výzva jak pro autory, tak i pro nás, vydavatele.