Každé dílo odpovídá na nějakou otázku – a pokud neodpovídá, nemá cenu se jím ani zabývat. Tento autorův záměr, podstata toho, co chce sdělit, se čtenáři odhaluje při podrobném čtení – postupně začíná chápat, proč, s jakou představou kniha pravděpodobně vznikala. Co, kromě objektivních informací a faktů, předkládá, o čem vypovídá, kam směřuje. To je pak i hlavním kritériem její kvality: zda dostál autor svým plánům; řekl, co sdělit chtěl.

Na autorův záměr poukazuje nejen obsah textu, ale i formální znaky: například logické řazení jednotlivých celků. Podívejme se na to, jaké části má Nováčkova kniha. Hlavními oddíly jsou Globální výzvy, Zkoumání budoucích možností, Udržitelný rozvoj, které zabírají plných 300 stran textu. Následují dvě části věnované možnostem pro ovlivnění statu quo, které otevírají prostor pro praktické změny: Globální řízení a Rozvojová spolupráce. Posledních bezmála 50 stran textu je věnováno hře s fantazií a možnostmi, které by člověk mohl teprve naplnit, ať již na poli vědy nebo ve svém životě. Velmi „nevědecký“ závěr, a přece…

… velmi příznačný. Zde je pole pro úvahy, sny, tvořivost každého z nás – je to svět idejí, za kterými lze jít. To, že budoucnost je fakticky nejistá, víme díky všem prognostickým či futurologickým studiím, můžeme tak usuzovat i z častého odkazu na koncept „neurčitosti“ v relevantním vědeckém výzkumu. Budoucnost může být objektivně ovlivněna „mávnutím motýlího křídla“, a v subjektivní rovině nepochybně i rozhodováním každého z nás. Co ale s takovou budoucností, která nezpřesňuje teoretické myšlení a nepřináší ani exaktní základ pro rozvoj prakticky orientovaných disciplin, v souvislosti s rozvojem vědy?

Knížka Pavla Nováčka ukazuje, že budoucnost může být prizmatem, kterým se lze dívat na nejen na přítomnost, na naši roli v současném dění, ale i na konkrétní poznatky, které vědecké zkoumání v dílčích oborech přineslo. Pohled „zorným úhlem budoucnosti“ umožňuje reformulovat vědecké otázky: ptáme se nejen po příčinách jevů, a po jejich deterministicky určených důsledcích, ale především po účelu a smyslu dění jako takového. Tento smysl pak již není pouze světu zvenčí „dán“, ale je i námi spoluvytvářen – je to tedy smysl, jemuž nejen lidsky rozumíme, ale pro který se můžeme angažovat. Víra v tento smysl pak „osmyslňuje“ i to, co je původně partikulární, dílčí, uvádí je do kontextu celku, a určuje místo jednotlivého v systému, struktuře nebo schématu toho, co lze poznat.

Že pak poznatky najednou do sebe „zapadají“, jsou snadno pochopitelné a ukazují na možná řešení, si uvědomíme právě při četbě Nováčkovy knihy. Její hlavní poslání je racionalizační: vnáší řád do houštiny informací, nebo případných dezinformací, dohadů, mýtů a účelově deformovaných poznatků. Třídí, kategorizuje, vybírá podstatné, v přehledné a jednoduché formě „nabízí k použití“, co bylo složitě a často i v kontroverzním duchu na skutečnosti vydobyto. Argumentuje podloženě, uvádí příklady, ilustruje: nepřesvědčuje, učí kritiky myslet – každý si může udělat názor sám.

Hledisko budoucnosti a celkového smyslu nepřináší jen určitou chronologii ztělesněnou logickým řazením myšlenek, logických celků, kapitol – je i perspektivou přinášející naději. Vyhlídky mohou být chmurné (z určitého pohledu) nebo povzbuzující (z jiného) – to z nás ale nesnímá odpovědnost za to, co se děje, a v tom je i naděje. Předností textu je i přiměřená víra především ve vlastní schopnosti, které staví na racionálně poznaném a usilují o nápravu skutečnosti. Tato víra znamená (v rovině koncepční) též opominutí problematiky vzdělávání – nač o něm dlouze hovořit, když (takto pojatá) fakta a znalost (institucionálních, právních atd.) možností vzdělávají samy o sobě. K tomu je třeba podotknout, že fakta mají platnost univerzální, kdežto hodnoty mohou (a většinou také jsou) být kulturně specifické – v Nováčkově knize se však můžeme dočíst o globální etice, univerzálních hodnotách, na nichž lze postavit sdílené úsilí nápravné.

Pokud máme shrnout hlavní přednost práce, je jí všestranná vyváženost: mezi hodnotovým základem, informačním přínosem, a systémovým přístupem, který usnadňuje porozumění souvislostem. Rovnováha je patrná i mezi šíří informací a jejich hloubkou – jednotlivé poznatky vždy otevírají nový pohled či naznačují dosud nevyužívaný přístup. Kniha tak nese všechny znaky dobré učebnice, a tak držíme autorovi palce, aby mu na ní „vyrostlo“ mnoho následovníků.

Pavel Nováček ovšem svou poslední knihou dává mj. odpověď na často (na různých fórech) probírané, a v tomto případě poměrně vtíravé otázky, kterým se asi potenciální čtenáři také nevyhnou: Jak je takové dílo v době stále větší specializace všech oborů vědy i praktické činnosti možno vytvořit? Proč se vůbec dívat na svět takto komplexně, když to nepřinese žádný přínos teoretický (knihu nelze pokládat za primární pramen co se týče informací o pojednávaných fenoménech), ani snad praktický (metodiku pro řešení konkrétních problémů zde nenajdete)? Kniha ale ukazuje, z čeho takový „systémový“ nebo „holistický“ pohled vychází: je to (autorova) dobrá vůle a víra, že lze rozumně situaci pochopit a vyvodit z toho patřičné důsledky. Víra, která se v době krize věd a kritiky osvícenského myšlení už moc nenosí – protože nemusí vést k individualisticky pojatému úspěchu, ale může naopak přinést sdílené porozumění.

Nakonec je třeba provést srovnání: zmínit podobnou snahu o „zmapování“ stavu současného světa v práci Bedřicha Moldana, která vyšla v nakladatelství Karolinum o pouhý rok dříve. Kniha Podmaněná planeta (viz recenze), je podobná knize Udržitelný rozvoj zaměřením i rozsahem: Moldan popisuje současnou situaci z mnoha úhlů pohledu, stejně jako to dělá Pavel Nováček, píše o degradaci životního prostředí i současných přístupech k jeho nápravě z hlediska rozmanitých disciplin přírodovědných i společenskovědních. Dokládá tento svůj popis stavu světa, podobně jako Nováček, informacemi a daty převzatými z četných zdrojů – co se týče práce s fakty, je Moldan dokonce více precizní a jeho text je též bohatší na argumenty zpracované v podobě tabulek a grafů (neobsahuje ale žádné fotografie). Budoucnosti se ale věnuje jen na deseti stranách, v epilogu, a rozhodně se nepouští do žádných spekulací: i tato část (Výhled do budoucna) je založena na práci s „tvrdými“ daty a přináší extrapolaci současných trendů přehledně shrnutou v grafech. Moldanova kniha byla zřejmě psána s úmyslem vystopovat nejen hlavní změny, které se odehrávají v globálním měřítku a mohou znamenat přelomové události ve vývoji biosféry jako takové, ale též pochopit, co tyto změny v „realitě“ znamenají pro její reflexi, pro vývoj vědy, jejích jednotlivých disciplin. Popisovaný přínos vědních oborů k popisu nebo řešení „ekologické krize“ lze číst i jako stručný rozbor „zárodečných stavů“ nově vznikajících vědních disciplin – především environmentální ekonomie a politologie – a/nebo pokus o nové vymezení environmentální vědy jako takové, tentokrát založené na metodologii (především) věd ekonomických.

Nic z toho Nováček nedělá, nabízí však cosi jiného: pozitivní (nikoli pozitivistický) obraz světa, který je pro každého z nás výzvou – a tuto výzvu lze lidským rozumem pochopit, a lidskou vůlí (v dobrém) uchopit.