Před 20 lety se konala první pan-evropská konference ministrů životního prostředí v Dobříši, kterou odstartoval proces „Životní prostředí pro Evropu“ (Environment for Europe, EfE). U jeho zrodu stál Josef Vavroušek, který mu dal do vínku 3 východiska: snahy o zlepšení právního a institucionálního prostředí v evropském a celosvětovém měřítku, pravidelný monitoring stavu životního prostředí v Evropě a projednávání strategií jeho zlepšování na nejvyšší úrovni (v rámci EfE); hledání lidských hodnot a environmentální etiky pro udržitelný rozvoj spolu se širokým dialogem potvrzujícím principy občanské společnosti.

Federální výbor pro životní prostředí – federální ministerstvo vedené Josefem Vavrouškem – začal fungovat v roce 1990; byla to ovšem instituce, která teprve odkládala plenky a učila se prvním krůčkům ve světě velké politiky. Měla celkem jasné kompetence, problém ale byl, že pro ministra Vavrouška bylo těžké najít spolupracovníky, kteří by mu pomáhali uskutečňovat jeho vize. Odborníků v tehdy nové oblasti problematiky životního prostředí, kteří si pokud možno nezadali s komunistickým režimem, bylo celkově málo a někteří už v době vzniku FVŽP zastávali významné funkce na českém Ministerstvu životního prostředí, které bylo založeno o několik měsíců dříve. A tak i když úředním aparátem Výbor disponoval – zdědil ho po Státní komisi pro vědecko-technický rozvoj, v jehož budově také sídlil – bylo zde málo osobností, schopných a ochotných činit závažná rozhodnutí (projevovalo se opatrnictví starých pracovníků, jejichž hlavním cílem bylo přežití a na druhé straně elán, ale nezkušenost nových pracovníků s úředními postupy). Navíc Josefovy metody práce byly naprosto netradiční – svým cílům zcela podřizoval všechny dostupné prostředky, včetně úřední mašinerie, která mu byla k dispozici. A tak třebaže jeho způsob řízení byl velmi demokratický a jednání přátelské, odpovědnost za nově vznikající a často velmi vydatné okruhy práce byla pro „starou gardu“ nepřijatelná.

V tomto napětí mezi velkými plány a velmi omezenými prostředky i malou podporou ze strany vlastních zaměstnanců se začala rodit první pan-Evropská konference[1] ministrů životního prostředí. Přípravy byly zahájeny na přelomu roku 1990/1991 a termín jejího konání byl stanoven na červen 1991 (navíc nejprve bez předběžného požehnání vládou, protože bylo jasné, že by souhlas vlády v tehdejší napjaté finanční situaci asi nebyl vydán). V tak krátké době se zdálo být nemožné zmobilizovat evropské lídry i významnější představitele celoevropských struktur, většina pozvaných však nakonec přijela, vláda dodatečně souhlas dala a konference nakonec byla velmi úspěšná jak svou atmosférou – účastnil se jí dokonce prezident Havel – tak i závěry, které přinesla. Stala se impulsem pro konání dalších setkání tohoto typu, a navíc určitým vzorem, který podobu diskusí o životním prostředí svým způsobem zformoval. Byly to především hodnotové základy úsilí o nápravu světa, které v době konání Dobříše rezonovaly se všeobecnými nadějemi probuzenými pádem železné opony – to byl mocný podnět, který postupně sice vyhasínal, ale současně inicioval mnohé snahy a konkrétní aktivity: později byl na tomto základě například postaven program a strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Významnou součástí konference byla diskuse s představiteli nevládních organizací – o potřebě otevřenosti vůči vlastním občanům v otázkách obecného zájmu se v postkomunistické zemi hovořilo velmi dobře, neblahé zkušenosti z let utajování informací a dat o životním prostředí podtrhly význam tohoto prvku přímé demokracie, a tento dialog se pak stal trvalou součástí podobných akcí.

Od Dobříše...

Dobříšská konference tak odstartovala proces, který přinesl nové kvality a určil další vývoj především na evropské scéně. O jejím přínosu obšírněji pojednává text Mikuláše Huby Dobříšska konferencia – genéza a následný proces v tomto čísle Envigogiky, viz též (Dlouhý, 2011a); stručně je třeba zmínit tři hlavní Vavrouškovy cíle pro environmentální integraci Evropy, jimiž jsou:

• Podstatné zlepšení existujících nástrojů pro ochranu životního prostředí na evropské a celosvětové úrovni: institucí, legislativy, monitoringu;
• Vytvoření a periodické revize programu Životní prostředí pro Evropu a jeho projednávání během pravidelných setkání na ministerské úrovni;
• Hledání lidských hodnot a environmentální etiky pro udržitelný rozvoj a široký dialog potvrzující principy občanské společnosti.

To byly základní vize Josefa Vavrouška, které měl najednou příležitost uvést do života. Idealistické, zdánlivě nerealizovatelné – nakonec ale mnoho z těchto cílů bylo postupně naplněno konkrétními závěry či aktivitami. Velký podíl na tom mělo Vavrouškovo osobní nasazení, se kterým proces nastartoval. Zrekapitulujeme nyní stručně, čeho bylo od té doby dosaženo.

Proces ŽP pro Evropu (Environment for Europe, EfE) měl přinést zásadní institucionální pokrok: zkvalitnění mezinárodní správy ŽP v Evropě i ve světě (Josef Vavroušek ovšem prosazoval i nové uspořádání světové správy v oblasti životního prostředí, například reformu OSN, aby na úroveň stávajících Rad se dostal i environmentální pilíř) a zlepšení spolupráce mezi mezinárodními organizacemi (např. EHK OSN, OECD, UNEP, WB). To se odrazilo na bilaterální či národní úrovni – posílila se např. spolupráce mezi ministerstvy ŽP navzájem i ve vztahu k jiným resortům (např. v rámci strategie vzdělávání k UR, kde na národní úrovni spolupracuje často resort školství a životního prostředí s intenzitou  závislou na aktuálním personálním obsazení příslušných ministerstev)

Důležitým přínosem bylo vytvoření nových nástrojů a pravidel pro demokratický dialog a rozhodování, a to:

• Při posuzování vlivů na životní prostředí;
• V právu na informace o stavu ŽP (Aarhuská úmluva 1998, protokol o registru úniků znečišťujících látek, v angl. PRTR – Kyjev 2003);
• V právu na účast veřejnosti při rozhodování o životním prostředí (Aarhuská úmluva 1998, protokol o strategickém posuzování vlivů na ŽP, v angl. SEA – Kyjev 2003);
• Zapojení nevládního sektoru.

Zlepšil se též monitoring, reporting a vyhodnocování stavu životního prostředí. Dobříšská konference uspíšila vznik Evropské environmentální agentury, která spolu s UNEP pro konferenci v Sofii konanou v r. 1995 připravila první (tzv. Dobříšské) hodnocení evropského životní prostředí právě na základě požadavku Dobříšské konference (nyní probíhá již 5. hodnocení). Kontinuální práce Evropské environmentální agentury je v této oblasti v rámci EU velkým pokrokem – zvláště protože zpracovává vyhodnocení situace v celé Evropě, nejen v zemích EU a vede k rozšiřování metod takového monitoringu a hodnocení i do dalších zemí mimo EU.

Spolupráce mezi institucemi státní správy a neziskovým sektorem se stala samozřejmostí: paralelní konference nevládních organizací v Přestavlkách, která se konala současně s konferencí ministrů v Dobříši, založila určitý typ partnerství, jež pokračovalo i dále (občas s peripetiemi i u nás – vzpomeňme posuzování některých nevládních organizací jako teroristických). V rámci následných konferencí se pořádaly kulaté stoly, nevládní organizace měly podíl na přípravách dokumentů, právních předpisů, strategií, projektů, následných konferencí. V zemích VEKSA[2] vznikaly regionální environmentální centra pro životní prostředí (REC), které se dnes šíří i do asijských zemí a přispívají ke zlepšení demokratického fungování systému ochrany prostředí a zajištění udržitelného rozvoje, byť prosazování některých jeho principů je v těchto zemích velmi obtížné.

Samotný nevládní sektor na evropské úrovni posílil a osamostatnil se. V roce 1993 vzniklo (v souvislosti s přípravou 2. konference EfE v Luzernu) evropské Eco-Forum nevládních organizací, které pomáhá přenosu demokratických principů a know how ze Západu na Východ, a které se podílelo například i na vypracování podkladů a prosazení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti a přístupu k právní ochraně v záležitostech ŽP (1998).

Pouze třetí Vavrouškův cíl – hledání hodnot a etiky pro udržitelný rozvoj zůstalo bez dostatečné odezvy, zvláště ve státní sféře. Tento prvek se sice odrazil v pokračujících diskusích na téma principů udržitelného rozvoje, a vedl posléze i k přijetí evropských a celosvětových strategií vzdělávání k udržitelnému rozvoji, nicméně po dvaceti letech se na něj pozapomnělo (možná díky současné konstelaci evropské politiky a zájmů) – dnes je nejméně patrnou součástí diskusí o udržitelné budoucnosti Evropy.

Toto jsou tedy iniciativy realizované nad rámec evropské environmentální legislativy, jež se ovšem postupně stávají hybnou silou její proměny – o vztahu environmentálního práva a environmentální odpovědnosti viz příspěvek Mikuláše Huby přednesený na konferenci Forum 2000 a publikovaný v tomto čísle Envigogiky. Díky procesu Životní prostředí pro Evropu, který je přímým pokračováním Dobříšské konference, byly přijaty významné strategie, programy a projekty[3] a vstoupily v platnost právní nástroje – mnohostranné environmentální smlouvy[4]. Na realizaci těchto svých plánů se ovšem Josef Vavroušek podílel jen na úplném počátku – po zrušení federace v r. 1992 totiž nedostal příležitost účastnit se na státní správě  České republiky a na jaře r. 1995 tragicky zahynul i se svou dcerou Petrou v tatranské lavině. Proces byl ale zahájen a výše zmíněného pokroku bylo dosaženo v rámci dalších ministerských konferencí, které se konaly nejprve v dvouletém intervalu, později v delším časovém odstupu. Uskutečnily se tyto ministerské konference procesu Životní prostředí pro Evropu:

2. konference: ve švýcarském Lucernu se konalo jednání 28–30. dubna 1993 a Josef Vavroušek se ho účastnil jako představitel nevládních organizací.

3. konference: v bulharské Sofii (23–25. října 1995);

4. konference: v dánském Aarhusu (23–25. června 1998);

5. konference: v Kyjevě na Ukrajině (21–23. května 2003);

6. konference: v srbském Bělehradu (10–12. října 2007);

7. konference: poslední ze série konferencí proběhla letos v Astaně, současném hlavním městě Kazachstánu, 21–23. září 2011.

...k Astaně: letošní konferenci ministrů „Životní prostředí pro Evropu“

Letos se 21. – 23. září 2011 konala již 7. konference EfE v Astaně, hlavním městě Kazachstánu viz též (Dlouhý, 2011b; UNECE, 2011a). Předcházela jí četná jednání v rámci EHK OSN a reforma celého procesu Životní prostředí pro Evropu. Již po páté konferenci EfE se totiž začalo ukazovat, že proces ve své původní podobě může těžko pokračovat a zvláště pak vyjednávání před konferencí v Bělehradě byla velmi komplikovaná, takže část zúčastněných stran chtěla proces vůbec ukončit (především USA, ale také Evropská komise dává přednost interním procesům v EU), většina ostatních požadovala jeho zásadní reformu. ČR, shodně s nevládními organizacemi, patří ke stranám, které prosazují další trvání procesu, protože v něm vidí jednu z mála záruk zlepšování životního prostředí v zemích především na východ od hranic Evropské unie.

V rámci reformního procesu byly dohodnuty některé zásadní změny – byl upraven formát konference na 2,5 dne, podstatnou součástí konference se měly stát kulaté stoly (jsou daleko dělnější, než formální projevy reprezentantů jednotlivých států), bylo dohodnuto, že závěrečná deklarace bude výrazně stručnější a předjednaná již před vlastní konferencí, každá konference se má zabývat pouze dvěma hlavními tématy. Další podstatnou změnou mělo být zapojení dalších partnerů (angl. stakeholders), především soukromého sektoru a NGO, větší roli by měly hrát vnější vstupy (Europe’s Environment Assessment of Assessments (EEAoA), Water Action, Environmental Performance review (EPR) atd.). Do roku 2013 má být vypracována revize výsledků předešlých konferencí.

Vlastní konference v Astaně, kterou pojala organizátorská země jako velmi prestižní záležitost, se zabývala dvěma hlavními tématy – problematikou vody a „zelenou“ ekonomikou. Velmi důležitý byl, a to především zrovna pro středoasijské státy, vznik tzv. „2. hodnocení přeshraničních vod a jezer“, protože právě tato oblast je kritickým faktorem, který může vést k velmi vážným mezistátním sporům v této oblasti. Kromě tohoto tématu byl během konference věnován velmi široký prostor možnostem „ozelenění ekonomiky“ ‑ ukazuje se totiž, že mnoho zemí EU vidí v tomto směru vývoje velkou šanci pro další ekonomický růst. Otázkou ovšem je, jaká je podstata tohoto procesu ozeleňování: diskuse o reformách se často soustřeďovala především na technická řešení problému, velmi často se pozapomínalo na jeho hodnotové základy, a tedy nutné změny myšlení a roli vzdělávání v tomto směru (na což správně poukazovaly právě nevládní organizace).

Samotný Kazachstán přišel na konferenci s iniciativou „Zelený most“, která by měla zdůraznit úlohu Kazachstánu jako důležitého hráče v oblasti a posílit jeho roli prostředníka mezi evropskými a asijskými environmentálně orientovanými procesy. I když byla tato iniciativa všemi zúčastněnými zdvořile vítána, budila ve skutečnosti spíše rozpaky – to souviselo s poněkud nerealistickými představami této země o vlastním vlivu.

Další pokračování procesu EfE bude nyní záležet především na výsledku hodnocení dosavadních výsledků, které by mělo být hotovo do roku 2013. Také místo konání další konference zatím nebylo určeno. Pokud se nikdo nepřihlásí, je pravděpodobné, že se konference bude konat nejspíše v roce 2016 v Ženevě.

Je bohužel příznačné, že o konferenci procesu Životní prostředí pro Evropu nebyla vůbec informována naše veřejnost – stejně tak, jako o dvacátém výročí Dobříšské konference, kterou tento proces začal. Na rozdíl od Evropy, kde jsou jednání na takto vysoké úrovni a procesy, které určují vývoj legislativního a institucionálního prostředí na mnoho let dopředu, patřičně oceňovány, se u nás naprosto přehlížejí – pokud nepočítáme dvě akce nevládní organizace STUŽ, první k výročí Dobříšské konference uspořádaná ve spolupráci s Americkým velvyslanectvím, a druhá ke konferenci v Astaně spolu s informačním centrem OSN v Praze (více viz www.stuz.cz).

Vzdělávání pro udržitelný rozvoj v kontextu EfE

Jak již bylo řečeno, proces EfE je významný též z hlediska vzdělávání pro udržitelný rozvoj – toto téma v něm hrálo v nedávné minulosti dosti zásadní roli, a to jednak proto, že zde našla uplatnění a praktickou náplň hodnotová východiska celého procesu, možná však i z toho důvodu, že je často únikovým tématem či východiskem z nouze v případech, kdy nelze nalézt adekvátní společná řešení v jiných zásadních otázkách. V rámci EfE byla vytvořena v r. 2005 konkrétní vzdělávací strategie – tzv. Vilniuská Strategie pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR) EHK OSN –, která pak pomohla naplnit Dekádu VUR OSN konkrétním obsahem; její cíle byly společně dojednány, schváleny pro země EHK a později pravidelně revidovány právě na ministerských konferencích. Abychom pochopili význam tohoto strategického počinu, dovolte stručně zrekapitulovat vývoj diskusí o EV a VUR v mezinárodním kontextu i současný stav implementace Strategie.

Iniciativy týkající se vzdělávání v oblasti životního prostředí z druhé poloviny 20. století jsou zahrnuty pod pojem vzdělávání environmentální, byť často vyhlašují principy udržitelnosti: Stockholmská deklarace vytvořená roku 1972 na Konferenci OSN o lidském prostředí zdůrazňuje ochranu a zlepšování životního prostředí člověka; Bělehradská charta z r. 1975 na Mezinárodním workshopu UNESCO o environmentálním vzdělávání definuje cílové skupiny EV, a Tbiliská deklarace UNESCO z r. 1977 klade nové cíle, definuje charakteristiky, a hlavní principy environmentálního vzdělávání. Pojem „udržitelný rozvoj“ byl vysloven poprvé ve Zprávě Světové komise životního prostředí a rozvoje OSN   „Naše společná budoucnost“, vypracované pod vedením dřívější norské ministerské předsedkyně G. H. Brundtlandové roku 1987, do vzdělání byl tento koncept promítnut ale až po Celosvětovém summitu OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janiero v r. 1992: odráží se především v Kapitole 36 Agendy 21, „Podpora vzdělávání, výchovy, osvěty“. Následná celosvětová konference OSN o udržitelném rozvoji (WSSD) konaná v r. 2002 v Johannesburgu zopakovala nutnost integrovat UR do vzdělávání: jejím praktickým důsledkem bylo vyhlášení Dekády UNESCO pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj (DESD UNESCO) na roky 2005–2014. Podrobně o začátcích procesu vzniku pojmu VUR a jeho implementace v rámci Dekády viz (UNECE, 2004).

Rozdíl mezi environmentálním vzděláváním a vzděláváním pro udržitelný rozvoj (VUR) vymezuje právě Světový summit UN v Riu de Janeiro v r. 1992 – říká se zde výslovně, že environmentální vzdělávání před r. 1992 bylo širokým tématem zahrnujícím četné obory včetně ekonomických, sociálních atd., což z něj učinilo neuchopitelný předmět studia, takže se vzdělavatelé v komplexní problematice začali ztrácet. Dnes je za základní odlišnost mezi těmito dvěma přístupy ale spíš pokládán fakt, že zatímco environmentální vzdělání se vyvíjelo víceméně evolučně a dnes se zabývá hlavně environmentálním pilířem udržitelného rozvoje, VUR je iniciováno ze strany politik a zahrnuje všechny tři pilíře udržitelného rozvoje a hlavně vazby mezi nimi. Strategie VUR EHK OSN (2005) pak definuje základní principy vzdělávání pro udržitelný rozvoj, a to následujícím způsobem: „VUR se zaměřuje především na využívání přírodních zdrojů a důležitost jejich obnovitelnosti (UR). Pedagogickými nástroji VUR (na univerzitách) jsou například metody mapování zdrojů: ekologické stopy, toky materiálů… Mezi základní složky VUR patří například etika a spravedlnost, principy demokracie, sociální a globální zodpovědnost.“

V evropském kontextu je nejdůležitějším společným dokumentem vzdělávání pro udržitelný rozvoj již zmíněná Strategie VUR EHK OSN, proces přijetí této strategie i jejího implementačního rámce těsně souvisí s procesem Životní prostředí pro Evropu. Při přípravě ministerské konference v Kyjevě v r. 2003 se ministři dohodli, že právě VUR má zásadní význam pro naplňování Agendy 21, což vyjádřili ve svém prohlášení Statement on Education for Sustainable Development.[5] Zároveň se zavázali, že v rámci regionu EHK budou VUR podporovat, což v praxi znamenalo, že na strategii VUR začalo EHK pracovat spolu s UNESCO a Radou Evropy, a ke své práci přizvali všechny další relevantní subjekty, jako například nevládní organizace a hlavní skupiny důležité i v rámci DESD UNESCO – experty na environmentální vzdělávání, zástupce vysokých škol a pedagogické sféry aj. „stakeholdery“. Strategie tak byla vytvořena v participativním procesu, který byl určitým způsobem podporován ze strany ministerstev životního prostředí a školství jednotlivých zemí. Tato Strategie pak byla přijata za necelé dva roky, na další ministerské konferenci ve Vilniusu v r. 2005 (účastnili se jí jak ministři životního prostředí, tak ministři školství zemí EHK OSN), čímž byla současně oficiálně zahájena vyhlášena Dekáda UNESCO pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj v regionu EHK.

Implementace Strategie má 3 fáze:

• Fáze I (2005–2007) – zahrnuje především definování priorit a počáteční opatření;

• Fáze II (do r. 2010) – v jejím rámci se má uskutečnit implementace národních strategií a jejich reflexe, spadá sem i počátek integrace udržitelného rozvoje do vzdělávacích programů atd.;

• Fáze III (do r. 2015) – má přinést podstatný pokrok v implementaci VUR.

V roce 2011 vstoupila implementace Strategie do své třetí fáze, jejímž cílem je mimo jiné monitorování pokroku a překážek, hodnocení dopadu všech aktivit VUR na učení studentů aj. (více na stránkách UNECE). Současně byl publikován již druhý Progress Report, který hodnotí minulá období, a který identifikoval následující potíže a překážky dalšího rozvíjení VUR v regionu EU/západní Evropy (Eernstman & Wals, 2011)

• Nedostatečné implementační mechanismy;
• Nedostatečné uvědomění si významu VUR;
• Malé zapojení různých hráčů;
• Neefektivní komunikace mezi ministerstvy;
• Nepříznivé politické a ekonomické klima;
• Kolize s principy (hodnotové, politické) neutrality platnými ve vzdělání;
• Roztříštěná koordinace, malá diseminace;
• Utváření holistických konceptů VUR v oborovém prostředí je problematické;
• Chybí dlouhodobé plánování;
• Nejasnost termínu VUR;
• Problémem je financování.

Tyto problémy jsou patrné i v zemích VEKSA (východní Evropa, Kavkazské republiky, střední Asie), přistupují k nim ale  další obtížemi typické právě pro region:

• Nedostatek finančních zdrojů;
• Politická nestabilita ohrožuje proces implementace;
• VUR má nízkou prioritu, atraktivitu pro donory;
• Nedostatečný výzkum v oblasti VUR;
• Nedostatečná komunikace mezi ministerstvy;
• Časté změny v administrativě.

Pokud tedy Česká republika v uplynulém období čelila některým z posledně jmenovaných potíží, z pohledu Strategie VUR se její vzdělávací soustava jeví jako systém spíše „východního typu“.

Vzdělávání pro udržitelný rozvoj v České republice

Naše země má poměrně dlouhou a bohatou tradici environmentální výchovy, a je navíc iniciátorem uplatnění hodnotových východisek udržitelného rozvoje v procesu EfE (tento prvek je i základem pozdějších debat o vzdělávání). Co se ale týče vzdělávání pro udržitelný rozvoj, zde je spíše ve vleku mezinárodního dění, a čeští experti se na formulaci principů i praktických nástrojů pro rozvoj VUR v regionu EHK v průběhu jednání podíleli pouze velmi omezeně. Také uplatnění VUR v národních podmínkách poněkud vázne: i když Strategii OSN pro VUR přijala Česká republika brzy po jejím vzniku v r. 2005, národní verze tohoto dokument (Strategii VUR ČR pro roky 2008–2015) byla následně vytvářena poměrně problematicky (došlo například k úplnému zavržení její první verze, rekonstrukci přípravného týmu i revizi základních východisek, ovšem směrem k větší akceschopnosti). Konečná podoba dokumentu je „šitá na míru“ specificky českým podmínkám, a má ji v gesci Ministerstvo životního prostředí ČR, zatímco Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR odpovídá za její implementaci – je tvůrcem jejího Akčního plánu – tzv. Opatření pro roky 2011 a 2012 ke Strategii VUR České republiky (2008‑2015). Tento orgán totiž de facto disponuje nástroji nezbytnými pro realizaci vytčených strategických cílů; protože se ovšem jedná o záležitost koncepční a navíc dobrovolnou (nedodržením společných cílů můžeme přijít pouze o své dobré jméno a možnost účasti v mezinárodním společenství VUR), velmi záleží na tom, do jaké míry se politická reprezentace disponující rozhodovacími pravomocemi s vytčenými cíli ztotožňuje, a jak je schopna svá rozhodnutí pojistit proti politickým turbulencím. Což v zemi, kde stále není v platnosti zákon o státní správě a výkonný úřední aparát tak je velmi nestabilní, rozhodně není jednoduché.

Strategie VUR v ČR (2008 – 2015) je přitom v oblasti vzdělávání jedním z klíčových průřezových dokumentů, který začleňuje do stávajících oblastí vzdělávání nové přístupy, metody a témata. Její implementační dokument, již zmíněné Opatření pro roky 2011 a 2012 ke SVUR ČR, mj. vytyčuje hlavní principy VUR v souladu s mezinárodními dokumenty takto: tento pojem „…rozšiřuje aktuální pojetí vzdělávání právě o přístup orientovaný na budoucnost; vychází z propojení sociálních, ekonomických a environmentálních aspektů rozvoje (zde využívá celospolečenský dialog); klade důraz na propojení oborů, směřuje k celostnímu rozvoji lidského jedince (rozvoj znalostí, dovedností, postojů, hodnot), a dále akcentuje moderní metody a formy vzdělávání (projektová výuka, kritické učení aj.).“ Opatření pracuje s následujícími klíčovými tématy: rozvoj občanské participace a dobrovolnictví, vztah k místu, udržitelná spotřeba a výroba, snižování sociálního napětí, průřezová opatření k realizaci VUR (zvýr. autor, více viz Vošahlíková, 2011).

Závěr

Jak budou česká národní Strategie VUR i její implementační dokument realizovány v naší vzdělávací praxi, se v dohledné době dozvíme – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR si v  Opatření pro roky 2011 a 2012 ke SVUR ČR klade pro toto nejbližší období konkrétní cíle, pro jejichž naplňování jsou stanoveny specifické indikátory. Podle dosavadních zkušeností je však zřejmé, že nás čekají podobné potíže a překážky, jako jsou ty, výše uvedené z Progress reportu pro země Západní Evropy/EU a často i ty zemí VEKSA.

Na evropské úrovni téma vzdělávání z jednání ministerské konference v Astaně vypadlo, a pouze úsilím Eco-Fora nevládních organizací bylo do závěrečného dokumentu prosazena následující formulace: „…applying effective mixes of policy instruments to promote resource efficiency and supporting research, innovations, education and training to secure the achievement of a green, and competitive economy“ (bod 9 Ministerské deklarace, viz (UNECE, 2011b)). Nyní bude důležité, jak se toto téma prosadí na celosvětovém summitu Rio+ 20, který se uskuteční příští rok opět v Riu de Janeiro.

Jednání nevládních organizací, sdružených v rámce Evropského Eco-Fora, přineslo také vlastní deklaraci, jejíž některé závěry jsou, na rozdíl od ministerské deklarace, velmi konkrétní. Tuto deklaraci najdete na stránkách Eco-Fora.

Celkově lze konstatovat, že zajímavé závěry v rámci procesu EfE letos přineslo právě toto neoficiální jednání, zatímco závěrečný dokument ministerské konference (viz UNECE, 2011b) se závazným formulacím vyhýbal a zůstal pouze u všeobecných prohlášení.

Literatura a zdroje:

DLOUHÝ, J. (2011a) Dobříš + 20 = vícenásobná výzva (Tisková zpráva STUŽ k 20. výročí dobříšské konference). Společnost pro udržitelný život, 2011. [online] [cit 2011-10-19] Dostupné na http://www.stuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=954:dobris-20-vicenasobna-vyzva-tiskova-zprava-stuz-k-20-vyroci-dobrisske-konference&catid=52&Itemid=72

DLOUHÝ, J. (2011b) 7. konference ministrů životního prostředí Evropy byla dnes zahájena. Společnost pro udržitelný život, 2011. [online] [cit 2011-10-19] Dostupné na

http://www.stuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=962:7-konference-ministru-zivotniho-prostredi-evropy-byla-dnes-zahajena&catid=16&Itemid=55

Eco-Forum. ASTANA DECLARATION On the Pan-European Agenda for the Astana Environmental Ministers Conference Adopted by the Plenary of the European ECO Forum

21 September 2011, Astana (Kazakhstan). [online] [cit 2011-10-09] Dostupné nahttp://www.eco-forum.org/documents/ECO-Forum-Statement-Astana-final.pdf

EERNSTMAN, N. & WALS, A. Learning from each other: Achievements, challenges and ways forward – Second evaluation report of the United Nations Economic Commission for Europe Strategy for Education for Sustainable Development. UN ECE, Committee on Environmental Policy, Geneva, April 2011. [online] [cit 2011-10-09] Dostupné na http://www.unece.org/fileadmin/DAM/env/esd/Sixth%20Meeting/Informal%20Documents/PhaseIIProgressReport_IP.8.pdf

HLAVÁČEK J., KALOUSKOVÁ, M., RENÉOVÁ-MOHN, M., POKORNÝ, L. (eds.) Proces „Životní prostředí pro Evropu“: úspěchy a výzvy. MŽP, Praha 2009.

MŽP ČR. Proces Životní prostředí pro Evropu, 2011. [online] [cit 2011-10-09] Dostupné na http://www.mzp.cz/cz/proces_zp_evropa

UNECE (2004). Draft UNECE Strategy for Education for Sustainable Development. Addendum: Background.

[online] [cit 2011-10-09] Dostupné na http://www.unece.org/fileadmin/DAM/env/esd/01_Typo3site/ESDBackgroundENGcep.ac.13.2004.8.add.1.e.pdf

UNECE. (2011a) The Seventh "Environment for Europe" Ministerial Conference, 2011. [online] [cit 2011-10-09] Dostupné na http://www.unece.org/env/efe/Astana/welcome.html

UNECE. (2011b) Conference documents and materials, 2011. [online] [cit 2011-10-09] Dostupné na

http://www.unece.org/env/efe/astana/documents.html

VOŠAHLÍKOVÁ, T. Zahraniční přístupy k implementaci vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Metodický portál RVP, 2011. [online] [cit 2011-10-09] Dostupné na http://clanky.rvp.cz/clanek/o/z/12733/ZAHRANICNI-PRISTUPY-K-IMPLEMENTACI-VZDELAVANI-PRO-UDRZITELNY-ROZVOJ.html/