Které jsou zásadní nedostatky současné environmentálně/ekologicky orientované vzdělávací teorie i praxe?

Redakce Envigogika
Na anketní otázku redakce Envigogiky odpovídají oslovení odborníci

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Které jsou zásadní nedostatky současné environmentálně/ekologicky orientované vzdělávací teorie i praxe?

2006-12-12 12:46:15

redakce

Na anketní otázku redakce Envigogiky odpovídají oslovení odborníci

Anketní otázka časopisu Envigogika

Odpovídejte prosím formou krátkého komentáře. V případě, že Vaše odpověď je delší, zašlete ji prosím na adresu redakce. Vaše odpověď bude zveřejněna v rubrice Dopisy čtenářů. Děkujeme!


Odpovědi

Níže uvádíme odpovědi, které redakce obdržela od recenzentů časopisu do 15. prosince 2006

--------------------------------

Jako přírodovědce mě velice mrzí, že zájem o přírodu, znalosti o ní a uvědomění potřeby její ochrany se dosud nestaly součástí obecné kultury naší populace. (Stačí například sledovat televizní soutěže: účastníci nejčastěji zklamou v otázkách k výše uvedeným tématům a někdy sami moderátoři vydávají za „správné“ chybné odpovědi.) To též svědčí o zásadních nedostatcích environmentálně/ekologicky orientovaného vzdělávání a výchovy. Měla by se na patřičné úrovni a patřičným způsobem zaměřovat na co nejširší okruh populace: především v mediích, ve vystoupeních politiků i nyní tak populárních nejrůznějších tzv. „celebrit“ (které je za tímto účelem nutné kontaktovat a vhodným způsobem získávat), v podpoře a náplni činností důvěryhodných občanských iniciativ a sdružení. Již několik desetiletí se zdůrazňuje prioritní zaměření na děti a mládež a v tomto směru se skutečně již vykonalo hodně práce ve sférách mimoškolní i školní (v té prvé rozhodně více!). U dnes již vyspělé populace, která oním procesem procházela, se však v jejím chování a jednání výsledky onoho působení projevují celkově dost slabě. Kde je chyba? Výchova dětí a mladistvých nemá další dostatečné pokračování, dospívající a dospělí jsou v obrovské převaze pohlcováni přístupy a postupy konzumní společnosti. Chybí dostatečný průmět a oceňování správného environmentálně/ekologického chování do ekonomických stimulací či naopak postihů, které jsou koneckonců také výchovnými prostředky. Environmentální/ekologickou výchovu zřetelně poškozují neracionální postupy extremistických tzv. „ekologických“ organizací, jimž se dostává velké pozornosti ze strany našich z velké části bulvárních sdělovacích prostředků, a které ve svých stanoviskách někdy vystupují přímo proti péči o životní prostředí a zájmům lidí a jejich zdraví (jen jeden příklad: nesmyslné bránění výstavbě některých dálničních úseků za cenu ponechání hustého a těžkého provozu motorových vozidel v sídlištích spojené s prokazatelným ohrožováním lidského zdraví i životů).

Jan Čeřovský

Čestný člen IUCN, člen Komise pro výchovu a komunikaci IUCN

--------------------------------

Je to častý přístup „účel světí prostředky“ – nahlížíme-li současnou situaci jako velkou ekologickou krizi, pak se z nás často stávají aktivisté, ať je náš profesionální background jakýkoli. Někdy máme jen prázdné ruce (a dobrou vůli), jindy poměrně mocné zbraně vědy. Potíž je v tom, že problém je spíše v oblasti etiky, ochoty se hlouběji (filosoficky) zamyslet, schopnosti se domluvit nejen o tom, co nás trápí bezprostředně. Prvoplánové, jasné a zřetelné názory na svět kolem nás, na přirozenou skutečnost, ač mohou být podložené očividnými fakty, nemají platnost podobně čirých úvah logických – realita je mnohovrstevná, horizont úvah není dosažitelný, nelze jej obsadit jednotným postojem, hlediskem, a to pak distribuovat do území bližších a dosažitelných. Empiricky získané údaje tak nejsou tím, na čem lze postavit „obraz“ světa, o co bychom následně mohli bezproblémově opřít své jednání – zde neplatí deterministické zákony (pokud si nepřipustíme, že bychom mohli žít v mraveništi, být jen vykonavateli). Věda pak není prostředkem, jímž lze naše úsilí legitimizovat, to by jen potvrzovala odpovědi předem známé a chtěné.

To vše se ve vzdělání obráží poměrně neblaze: neučíme děti situaci analyzovat, „číst“ skutečnost a teprve následně ji složitými (a pokud možno reflektovanými) kroky transformovat do teorií – a potom projít také cestu obrácenou, teorie uplatnit prakticky, ovšem s vědomím jejich nedostatečnosti, platnosti pouze za jistých podmínek. Pokoušíme se spíše naše vágní hypotézy proměnit na důvod pro změnu současné situace; pedagogicky využíváme vědění již legitimizovaného; cíle a prostředky tak bývají v nesouladu, což pak samozřejmě vede k údivu nad celkovými výsledky.

Jana Dlouhá

Univerzita Karlova – Centrum pro otázky životního prostředí

--------------------------------

Pokud mohu soudit ze svých zkušeností se vzděláváním v základním a středním školství, pak je to stále příliš silná víra v sílu slova, malá praktická propojenost environmentální výchovy s dalšími obory vzdělávání a s reálným životem studentů tady a teď. Na vysoké škole pak velmi často chybí průprava v kritickém myšlení v rámci daného oboru i širších mezioborových souvislostí.

Hana Košťálová

Kritické myšlení o.s.

Kritické listy

--------------------------------

Zásadní nedostatek vidím ve vyvážení obou – respektive v nedostatku praxe. Je poměrně složité zorganizovat akci, během níž si žáci sami něco z oboru vyzkoušejí, zažijí, uvědomí. Daleko jednodušší je si stoupnout před tabuli a hodinku dětem povídat. Jenže ono řečené je jen málokdy vyslechnuté, ještě méně často uvědoměné a jen výjimečně zvnitřněné. O vlivu na chování a jednání nemluvě.

Dále se domnívám, že se prakticky veškerá ekologická výchova omezuje na žactvo školou povinné. Rozčilují mě řeči typu, že vzdělávat dospělou populaci nemá smysl, že změna postojů je záležitostí generační výměny. Takové fráze považuji za alibistické. Myslím, že i dospělí dokáží pochopit, že je potřeba své postoje změnit a jsou schopni se podle toho chovat. Důležité je, aby měli tu možnost a aby pochopili, že to má smysl. Vezmu-li za příklad třídění odpadu, pak je potřeba, aby občané měli možnost třídit odpad, aniž by jej museli někam daleko nosit, neřku-li vozit. A pak si také uvědomme, že pokud si někdo „připadá jako blbec,“ že třídí – není se co divit, viděl-li někdy, jak pak jede jedno sběrné auto, které sesypává pracně vytříděný odpad dohromady. V některých oblastech se toto skutečně dělo. A přesvědčit k aktivitě někoho, kdo se už jednou zklamal, je pak daleko obtížnější.

Jsem pro rozšíření ekologické výchovy i na děti věku předškolního. Těm bych se snažila prezentovat ekologické chování jako samozřejmé: nejen, že neházíme odpadky na zem, ale neházíme je ani do jakéhokoli koše. Na výlet či za babičkou se jede samozřejmě vlakem, auto není ekologické a proto ani správné. A tak dál a tak podobně. Je důležité, aby děti měly správný příklad. Slova se však též hodí. Zejména ve chvíli, kdy se rodiče sami nemohou chovat tak, jak by bylo ekologicky správnější. V takovém případě je důležité ekologické chování prezentovat jako v současné chvíli bohužel nemožné (auto používat musíme, protože bychom se jinak do práce nedostali), nicméně záhodné (jakmile to půjde, budeme se přepravovat ekologičtěji).

A moc se přimlouvám: nechme děti hrát si venku.

Pavla Koucká

Univerzita Karlova – Přírodovědecká fakulta

--------------------------------

Nevím, jestli zásadní, ale určitý nedostatek propojení přírodovědných disciplín s ideovým pozadím ochrany přírody. (A diskuse na toto téma) To by ostatně prospělo i (nebo především?) ochranářů samotným – často není úplně jasné co a proč a jakými metodami chrání. Možná též nedostatek praktických instrukcí pro běžného občana, na koho (a jak) ve státním aparátu, byrokracii EU se obrátit – ale to se podle mě mění. Nemám zase až tak zkušenosti třeba s výchovou na nižším typu škol.

Karel Stibral

Univerzita Karlova – Přírodovědecká fakulta

Masarykova Univerzita – Fakulta sociálních studií

--------------------------------

Neprofesionalita, přebírání sekundárních a terciálních, často velmi deformovaných informací; často hlavně prosté neporozumění.

David Štorch

Univerzita Karlova – Centrum pro teoreticka studia

--------------------------------

Vyjdu z terminologie E. Koháka. Přístup k environmentálnímu vzdělávání potom rozliším na úrovni kosmetické, povrchové, hluboké a hlubinné. Kosmetický přístup nás bude učit v jakýchsi akcích Brontosaurus uklízet odpadky z lesa ap. Povrchový přístup je takový inženýrský: jak zkonstruovat zelené technologie, filtry ap. Hluboký už se bude ptát po vztazích, člověk je tvořen především vztahy! A ten hlubinný už vede do lidského nitra: co je JÁ? Environmentální vzdělávání většinou ulpívá především na kosmetické a povrchové úrovni – tím neříkám, že by byly méněcenné nebo nepotřebné. Jako filosof ale postrádám větší důraz spíše na obecně filosofické otázky – po hodnotách, smyslu, ap. Tedy důraz na větší hloubku, obecný základ lidského jednání a vztahu k tomu, co člověk vnímá jako ne-já. Připravit environmentální vzdělávání odtrženě bez tohoto základu postrádá smysl.

Pavel Žďárský

Univerzita Karlova – Paideia, filozofický e-journal

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)

1 2 > >>