Zde najdete

• text práce
• přílohy

Práce je zaměřena na analýzu klíčových principů pro oblast vzdělávání a jejich zastoupení v existujících indikátorových systémech a sadách. Výstupem je sada indikátorů, které lze používat pro oblast VUR a které jsou zároveň již plně nebo z části operacionalizované. V praktické části jsou navrženy další teoretické koncepty indikátorů.

Celkový význam indikátorů

Školství je systém, který se neustále vyvíjí (ať už z vnějších popudů či z povahy vztahů osob do něj vstupujících), a musí tak být stále sledováno a hodnoceno. To je základní předpoklad jeho legitimity tam, kde mu tuto nepropůjčuje transcendentální „podstata“ výchovy nebo autorita zajišťující jednoznačnost jeho cílů a celkového smyslu. Vztah školství a jeho evaluace platí i obráceně: pokud máme určitá kritéria hodnocení, existují také předpoklady pro soustavné rozvíjení a zlepšování. Parametry, které jsou sledovány, souvisí s aspekty, na které je zaměřena pozornost různých kvalitativně orientovaných a inovačních programů.

Stačí se podívat do Statistických ročenek školství vydávaných Ústavem pro informace ve vzdělávání, a hned je jasné, co nás v současnosti zajímá především. Jsou to výkonové ukazatele, počet zaměstnanců, množství mzdových prostředků, ekonomické ukazatele. Programové snahy o přiblížení se moderním světovým trendům do jisté míry vyznívají prázdna – chybí měřítko úspěšnosti.

Pro sledování kvalitativních znaků, které navíc „nepočítají“ dosažené znalosti, ale zaměřují se například na učební texty nebo začlenění určitých témat a principů, je nezbytné rozpracovat systém indikátorů. Určitý posun ve směru rozšíření možností objektivního hodnocení školství co do jeho „přínosů“ i prostorového a časového srovnání stavu představuje práce a přílohy. Je jednou z prvních prací na toto téma v podmínkách ČR (jako takovou je třeba ji také posuzovat); v současné době se na problému pracuje především v rámci mezinárodní přípravy Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj EHK.

Hodnocení práce Indikátory jako nástroj evaluace pro oblast vzdělávání...:

Práce popsala východiska environmentálního vzdělávání (EV) v České republice, nalezla základní principy, podle kterých jej lze posuzovat, a navrhla metodu, jak takové hodnocení realizovat. To vše bylo vykonáno s přiměřeným ohledem na dokumenty mezinárodní, včetně zdůraznění jejich omezené relevance vzhledem ke kulturnímu kontextu.

Nedostatky práce byly spojeny s problémy, které existovaly mimo její rámec: na škodu byl poměrně stále nejasný koncept vzdělání pro udržitelný rozvoj (VUR). Autor tuto situaci řešil tak, že pod tento pojem shrnul více přístupů, jejichž společným jmenovatelem je spíše dobrá vůle k řešení environmentálních problémů. Takto sem patřil koncept ochranářský, ekologický, i založený na východiscích UR. Předmětem hodnocení se tak stal nikoli nějaký žádoucí konkrétní obsah či kvalita (ty se v různých konceptech často nepřekrývají či zásadně liší), ale společný jmenovatel výše jmenovaných přístupů. Ten bývá běžně spatřován v opozici proti zjevně zastaralým prvkům ve vzdělání, v rámci transformace celé soustavy (tedy negativní vymezení: anti-instrumentálně, dovednostně pojatý typ vzdělání). Pozitivní vymezení by však bylo třeba konkretizovat, aby hodnocení z něj vycházející do budoucna nevedlo k prosazování ideologických koncepcí a k posuzování vzdělávacích produktů dle těchto kritérií.

Obsahově byla práce dobře rozvržena, zřetelné členění, rámec uzavřený, struktura jasná. Přinesla tak obraz o celkovém stavu problematiky odpovídající stupni rozpracování na různých úrovních v době svého vzniku. Předmět zkoumání byl vymezen jasně vzhledem k tomu, jak jej reflektovaly vzdělávací dokumenty (různé přístupy přehledně shrnuty). Neukotvenost existujících pedagogických dokumentů se však projevila i nejasností v některých obecně užívaných pojmech atd.

Metoda v rámci současného popisu vzdělávací problematiky byla navržena a celkově dopracována, i když nebyla příliš vztažena k hodnocení cílového stavu (jediným pokusem o hodnocení „výstupu“ EV se stal indikátor environmentální gramotnosti, který je však „hypotetický“). V tomto směru by bylo nutné postupné rozvíjení postupu, což také autor navrhoval. Literatura citována v přiměřeném rozsahu, šlo však především o zdroje sekundární.

Práce byla hodnocena jako velmi dobrá, její přínos lze spatřovat spíše v oblasti praxe. Zde jde o posun k objektivizaci skutečných přínosů EV, základ pro další rozpracování metodiky. Sporné body, ačkoli ležely mimo rámec autorových úvah, by ale mohly ovlivnit praktickou využitelnost výsledů, o kterou šlo především. Tyto objektivně existující koncepční nedostatky nebyly přímo diskutovány, což nevadí pouze u textu v našem prostředí takto „průkopnického“ – všichni, kdo se podobnou cestou chtějí následně vydat, si na přesné vymezení okruhu působnosti (záběr výzkumné otázky, podmínky platnosti závěrů atd.) musí dát pozor.