Udržitelný rozvoj – vize nebo ideologie? Aneb jak se změnila ekologická politika za posledních 15 let

Zuzana Drhová

V příspěvku se autorka zamýšlí nad úlohou hodnot v současné ekologické politice a nad proměnami činností nevládních organizací a jejich možné role při opětovném prosazování hodnot do praktické politiky.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Udržitelný rozvoj – vize nebo ideologie? Aneb jak se změnila ekologická politika za posledních 15 let

2007-12-10 09:15:55

Zuzana Drhová

V příspěvku se autorka zamýšlí nad úlohou hodnot v současné ekologické politice a nad proměnami činností nevládních organizací a jejich možné role při opětovném prosazování hodnot do praktické politiky.

V uplynulých patnácti letech jsem působila převážně v ekologických organizacích, z toho deset let jako ředitelka Zeleného kruhu,  v posledních letech spolupracuji s Centrem pro sociální a ekonomické strategie a  jsem pražskou  zastupitelkou. Moje zkušenost z nevládních organizací, akademické sféry i praktické politiky mne utvrzuje v tom, že ochrana životního prostředí a udržitelný rozvoj budou stěžejními společenskými tématy 21. století, o které se povedou podobné střety jako o otázky sociální v uplynulých stoletích.  Zatímco před 15 lety toto tvrzení bylo vizionářské, dnes nás jím nepřekvapí ani leckterý politický pragmatik.  To má samozřejmě své výhody i nevýhody. Zabývat se ekologickou politikou již nezpůsobuje posměšky, jako tomu bylo dříve, ale rozšiřujícím se okruhem těch, kteří dobrovolně či pod tlakem okolností vkládají do úst pojmy jako „udržitelný rozvoj“ se už tak nejasný význam těchto slov rozmělňuje.

Klimatické změny, narůstající urbanizace, geneticky modifikované plodiny či planetární úbytek přírodní rozmanitosti představují dnes již nezpochybnitelná rizika, která vyvolávají otázky, zda příroda dlouhodobě vydrží tlak stále početnější lidské civilizace, zda se dokáže na všechny probíhající změny a zásahy adaptovat, a pokud ne, zda to jsou lidé schopni včas zaznamenat a cíleně zareagovat. Ekologická politika  je tedy úzce spojena s otázkami udržitelnosti, systému řízení a organizace společnosti a její schopnosti rozpoznat rizika a reagovat na ně, případně jim včas předcházet.

Sociologové mluví v této souvislosti o zespolečenštění přírody, kdy se řešení ekologických problémů přesouvá z fyzické přírody do sféry společenských institucí a péče o životní prostředí a udržitelný rozvoj se stává do značné míry manažerským problémem. Kdy slovy Olega Sušy „nejde již jen o vzájemnou propojenost  a závislost společnosti a přírody, jež se projevuje nikoli jen závislostí společnosti na přírodě, nýbrž stejně tak narůstající závislostí obyvatelnosti pozemské přírody na společenských institucích.“ (Suša, 2004).

Koncept udržitelného rozvoje je dnes rámcovým konceptem politiky EU a  lze ho zasadit do širšího modernizačního rámce, respektive rámce ekologické modernizace společnosti. Ekologické škody a rizika nejsou nadále vnímány jako brzda růstu, ale naopak snahy o jejich nápravu jsou využívány jako nový podnět pro růst. Vyvíjí se a zavádí  nové materiálově a energeticky úsporné technologie, peníze plynou do rozvoje nových zelených odvětví, které umožní společnostem hospodářsky růst a přitom snižovat  environmentální zátěž.

Také řízení společnosti se mění. Participace již není zakázané slovo, ale stává se klíčovým principem politiky ekologické modernizace - jednotlivci, organizace, státy mají právo účastnit se na rozhodování v otázkách, které mohou mít dopad na jejich životní prostředí a mohou pro ně představovat riziko.

Nad všemi těmito probíhajícími změnami však visí otazník. Kam a k čemu směřují?  Jde o lepší, efektivnější management společnosti či o prosazování nových hodnot do veřejného života?  Má být udržitelný rozvoj pojímán jako manažerský problém či jako zárodek  hlubší  kulturní změny?

V knížce Pavla Kováře „Klíčová slova – 1989“  jsem našla rozhovor autora s Josefem Vavrouškem, který  při hodnocení dobříšské konference hovoří o dvou rovinách, jak lze k jejímu hodnocení přistoupit – rovině pragmatické (manažerské) a rovině idejí.  Podíváme-li se na ekologickou diskusi před 15 lety a dnes, řekla bych, že jsme se v převážné míře nechali unést a plně zaměstnat  pragmatickou rovinou politiky  a rovinu idejí (já bych dnes spíše řekla hodnot)  opomíjíme, a to i v akademické sféře, případně v nevládních organizacích, kde by se tato úroveň debaty a uvažování zejména měla pěstovat.

Přitom na každém kroku vidíme, žehledání nových politických strategií ve starém hodnotovém rámci je obtížně řešitelné a končí stanovováním si nesplnitelných cílů.
Proto bych přivítala, kdyby se v tomto ohledu navázalo na devadesátá léta a na akademické půdě a v nevládních organizacích se diskuse  o hodnotách  udržitelného rozvoje více oživila a stala se doplňkem probíhajícího politického dění. Bude normativní, ale ne ideologická.

A tím se dostávám k úvodní otázce:  Je udržitelný rozvoj „ideologie či vize“ ?

The Global Sustainability Institute v Austrálii napočítal více jak 80 definicí „udržitelnosti“. Termín je používán různými lidmi různě. I u nás se v oficiálních dokumentech setkáváme se spojeními jako „udržitelný rozvoj dopravy“, kterým je myšlen soustavný nárůst dopravy.
Studie australského institutu se zaměřila na základní členění pojmu udržitelnosti podle toho, jak je vnímán environmentální pilíř v rámci udržitelného rozvoje. Lidé buď pohlížejí na udržitelný rozvoj jako na vyrovnávání tří stejně podstatných pilířů a mohou pak ve svém uvažování dojít k jiným výsledkům než ti, pro které udržitelný rozvoj představuje nástroj pro zohlednění přírodních limitů v rozhodování.

Jak to tedy je?  Domnívám se, že udržitelný rozvoj rozhodně není ideologie v tom smyslu, že nezakládá  diktát, jak by  měla vypadat budoucnost. Udržitelný rozvoj ale naopak může  být vizí – vizí ve smyslu způsobu uvažování o budoucnosti, která je otevřená, ale je  hodnotově podmíněna.  Udržitelný rozvoj může být rámcem pro uvažování o hodnotách a hodnotově podmíněných kulturních změnách naší civilizace. A podle mne je na škodu věci, že tato hodnotová rovina je v současné době potlačena a  používání termínu „udržitelný  rozvoj“ či uvažování o „udržitelném rozvoji“  se vyhýbá hodnotovému vymezení a zůstává jen na povrchu v „manažerské“ rovině.

Přikláním se tedy k těm, kteří by si přáli , abychom v rámci diskusí o udržitelném rozvoji nerezignovali na možnost vytváření vizí budoucnosti, což je neodmyslitelné bez uvažování o hodnotách pro budoucnost. V tom spatřuji ještě nenaplněný odkaz Josefa Vavruška, který tímto směrem uvažoval.  Stačí se podívat  na tvrdá statistická data  a vidíme, že má-li skutečně dojít ke změnám, ke kterým se jednotlivé společnosti zavazují, například  přístupem k mezinárodním úmluvám v oblasti ochrany životního prostředí (klima, přírodní rozmanitost), nestačí k tomu jen nové politické a technologické přístupy, ale také kulturní změny doprovázené změnou formulace dílčích cílů (strategií), kam společnost, její instituce i jednotlivci  vlastně směřují.

V našich zeměpisných šířkách tím mám na mysli například příklon k materiálně a energeticky méně náročnému životnímu stylu – pěstování psychologie dostatku (a tedy schopnosti si něco odříct) – důrazu na kvalitu a ne kvantitu atd. Stejně tak důležitá je neustávající diskuse o  pojetí svobody a odpovědnosti v dnešním světě, vztahu  rozvinutých a rozvojových zemí, sociální spravedlnosti, či roli vědy a techniky.  Zde se otevírá velký prostor pro vzdělávání,   výchovu a osvětu, ale také pro vědu a výzkum a samozřejmě soustředěnější působení nevládních organizací ve všech těchto činnostech. .

Zuzana Drhová, Zelený kruh /CESES FSV UK