Co je lidské?

Tomáš Foltýn

Kdo nežije v intimním společenství (v soubytnosti) s krajinou, nedokáže ji slyšet. Neumí prociťovat její city, ni v předtuchách svědčit o jejích myšlenkách. Nedokáže ji prožívat. Neprožíváme-li své okolí, vybočujeme ze světa. Mimo světa však není nic. Vybočit ze světa lze jen jedním směrem. Do nicoty.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Co je lidské?

2008-12-22 11:40:19

Tomáš Foltýn

Kdo nežije v intimním společenství (v soubytnosti) s krajinou, nedokáže ji slyšet. Neumí prociťovat její city, ni v předtuchách svědčit o jejích myšlenkách. Nedokáže ji prožívat. Neprožíváme-li své okolí, vybočujeme ze světa. Mimo světa však není nic. Vybočit ze světa lze jen jedním směrem. Do nicoty. 

Spoj dvou ve vzájemné přitažlivosti

Kdo nežije v intimním společenství (v soubytnosti) s krajinou, nedokáže ji slyšet. Neumí prociťovat její city, ni v předtuchách svědčit o jejích myšlenkách. Nedokáže ji prožívat. Neprožíváme-li své okolí, vybočujeme ze světa. Mimo světa však není nic. Vybočit ze světa lze jen jedním směrem. Do nicoty.

Zapomenutost na krajinu provází ztráta hlubokých prožitků nepostradatelných pro ukotvení člověka v řádu kosmu (či Božího stvoření či kontingentní ontologické fakticity - zde je jedno, jak tomu kdo proč bude říkat). Člověk žijící v zapomenutosti na krajinu přestává vrhat do světa plodné sémě, neb rozsévá nicotu. Není již rolníkem štědře vrhajícím v lány polí sémě své země, s níž je neodlučitelně srostlý vroucností svého srdce. Člověk již není zemědělec, ten jenž usměrňuje dílo Země a je jím živ. Neseje plodivé, by se obnovil život, jenž mu daroval obživu. Místo vztahu vzájemného obhospodařování se v permanentním součinného obrozování, tedy místo vztahu plodivého, se vazba člověka a jeho okolí proměnila ve vztah odtažitý, frigidní.

Frigidita apriori ,,znicotňuje" nová početí. Kůra nemůže žít pevně přitisknutá k lýku a přitom si ho nevšímat. Nemůže se od něj v odtažitosti odchýlit, uzavřít se do své ,,kůrovitosti" a mocně ,,kůrovatět", zbavena břemene vlastního sebe podmínění.

Kůra i lýko jsou  jedním ve stromu, člověk s krajinou jsou jedním ve skutečnosti. Strom (skutečnost) je srostlina bytí kůry (člověka) a lýka (krajiny). Vlastní životní síla stromu, životadárná míza stromu naplňuje hiát mezi lýkem a kůrou.

Zdravé a silné prýštění mízy vdechuje stromu život, rozbujňuje skutečnost. Strom skutečnosti rozkvétá do plnosti své krásy jen když je člověk ke krajině pevně přimknutý silou lepkavé přilnavosti. Mízou skutečnosti jsou spoje, vztahy příchylnosti nebazírující na distancích. Vztahy schované našim zrakům, které jsou navyklé rozlišovat pouze mezi viděným.

Proto každý odtažitý, v krajině nezabydlený, nežijící se světem (ale ve světě či vedle světa), rozsévá nicotu. Káže usychající kůru a lýka odhalená pro chrup lačných zajíců. Odstřeďováním dojde ke zničení matečného roztoku. Transformuje se až zaniká. Oddělí-li se člověk od krajiny, tj. uzme-li jí sebe a sobě jí, zaniká skutečnost. Vítejme v pseudo-realitě!

Spoj dvou ve vzájemné přilnavosti je intimním sjednocením. Prožitek intimity, něčeho, co je nám nejbližší a otevíráme se tomu v bezvýhradné důvěře, je hloubkou evidence zakládající prožitek sounáležitosti s veškerenstvem. Prožitek pří-patřičnosti k bytí.

Co je lidské?

Definitivnost je kouzlo, krása, lék. Definitivnost je pevná, člověkem uvědomělá jistota. Jistota, jejíž platnost je nezpochybnitelná, proto jistota lidmi prociťovaná jako nejvýznamnější a nepostradatelná. Jistota nezbytná pro žití jich samých, neb v nejniternějších hlubinách svých existencí jsou v ní ukotveni. Ač třeba nepozorována, často i po celý život racionální analýzou či nedůkladnou sebereflexí neprozřena, tvoří definitivnost v lidských životech stěžejní trám. Základní kámen nosného pilíře všech ostatních jistot dalších. Potřeba zakotvení člověka v definitivnosti je lidskou potřebou jistoty.

Potřeba jistoty je pak potřebou lidské nutnosti. Její naplnění tvoří člověka člověkem. Bez naplnění potřeby definitivnosti by člověk nebyl člověkem, čili celkem s obzorem podmíněným vyhraněností svého postavení, ale chaotickou hříčkou momentů nahodilosti. Vlastní lidské vědomí, ta celistvá úplnost v neukončenosti, by zaniklo. Ztratilo by celek, jímž je, a zaniklo by v propastné roztržitosti nezakotvenosti. Propastná roztržitost nezakotvenosti je sebe ztrátou. Ztrátou základu, který konstituuje vědomí vlastní identity jako integrální bytosti se svými kořeny, směrem a cílem. Propastná roztříštěnost nezakotvenosti je vlastně roztříštění se v roztrpčenosti z rozpětí mnohosti, jíž nelze nahlížet a uspořádat, neb svojskost sama sebe rozpadla v bezedný chaos nezakotvenosti. Ztratila svůj poslední indikátor, styčnou jistotu. Ztratila definitivnost jako ozřejmění a osmyslnění vlastní takovosti. Bytost ztrativší svou definitivnost ztratila arché, dynamis, energeiu, telos a zmítá se v neurčitosti nevědění, co si se sebou počít a v chaotických propastech pekla roztříštěnosti z vlastní nezakotvenosti. Potažmo by sešlo tuto existenciální situaci nazvat krizí sebe-identity. Neb svojskost sama se rozpadla v bezedný chaos nezakotvenosti.

Ztráta definitivnosti člověka je ztrátou jeho možnosti žít ve světě. Může v něm však ještě pobývat, tj. být ve světě (ať jakkoli nešťastně, šíleně či zkorumpovaně). Žít ve světě totiž neznamená jen být v něm, ale být v něm doma. Člověk pozbyvší své definitivnosti je člověk ztrativší základní kámen své existence.

Člověk pozbyvší kouzla definitivnosti, tj. nezpochybnitelné jistoty své zakotvenosti v bytí, je tvorem odděleným od své integrity. Neb integritu člověka zakládá právě jeho definitivnost. Pevný bod nezpochybnitelné jistoty v uragánu pochybných měnivostí. Člověk bez identity by trvale tápal. Definitivnost je pak základem integrity, která se na ní cibulovitě nabaluje a tvoří tak vlastní strukturu jemného psychofyzického základu našich bytostí, jejž nazýváme identitou.

Pokusíme-li se tedy stručně resumarizovat do přehledné formy výpovědní jádro předešlých abstrakcí, postulujeme toto stanovisko: k tomu, aby člověk mohl ve světě žít, nikoli pouze být, potřebuje nutně definitivnost jako základ své integrity. Neotřesitelnost v uragánu pochybných měnivostí, pevný bod vlastní lidské zakotvenosti v bytí, záruka nezvratné stability do detailů podmiňující naladění našich duší - tato definitivnost je základem lidské integrity.

Lidská integrita je kvintesencí lidství, neboť člověk je člověkem, jen když je celkem. Jinak by pozbyl své noumen. Jen integrované entity, pevné celky vymezené (a vymezující se) vůči jinakosti mohou být pojmenovány. Mohou získat svůj noumen. Zrod noumenu v počátkování, zrod noumenu v původnosti vyjímá vymezený celek z bytí v hlubině chaosu nerozlišitelné roztříštěnosti do života v blízkosti Logu. Přiřknutí noumenu celku je zpřítomněním jeho arché, znovu ucelením celistvosti v počátkování. Je integralizací již integrovaného, znovu ucelením uceleného. Přiřknutí noumenu celku, přiřknutí zrodivší se v počátkování, je aktem symbolizujícím završení jeho celistvosti. Završení potvrzením, uznáním. Proto jsem nazval zrod noumenu vymaněním noumenalizovaného celku z bytí v původní nerozlišující roztříštěnosti všeho do života v blízkosti Logu.

Tedy, pokud hovoříme o člověku, či pokud uvažujeme člověka, tak skrze noumen, jinak tomu nemožno. Noumen se pak může zrodit jen z dané, či prociťované, určitosti vymezené vůči okolí, tj. z celku. Co není celkem, nelze noumenalizovat, neb nelze znovu zpřítomňovat původní celistvost necelistvého. Arché, které je v počátkování zpřítomňováno, by přestalo být arché - základem, neboť ten nelze určovat zpětně. Toť věru nelze! Ač regresivní vnucování lidských záměrů celkům za jejich základy je čertovsky úspěšným módním trendem snad již od antiky.

Opakuji: člověk je tedy zcela jistě celek, jinak bychom jej nemohli člověkem nazvat. To, co činí celek celkem, tedy celistvost, je integritou. Ve výkladu předcházejícím předešlé dva odstavce koketérie s noumenalizací jsem se snažil ukázat, že základem lidské integrity je definitivnost. Tj. neotřesitelná prazákladní jistota, v níž (bez sebemenší pochybnosti) pevně vklíněn člověk teprve realizuje svou existenci. Pevný bod zakotvenosti v bytí. Tak je v základu toho, co činí člověka celkem (tedy člověkem) pevný bod jeho zakotvenosti v bytí, čili bod, v němž se stírají hranice mezi jinakostí okolního a autonomií vymezeného celku. Zakotvenost je zaklínění se v ,, nikoli jen zaklíněném". Zakotvenost zahrnuje ukotvené, kotvu, i stejnou měrou to, v čem je ukotvené ukotveno. Přitom se však v zakotvenosti nesmazávají meze mezi účastníky vztahu, nedochází k mystickému rozplynutí v jednotu jako třeba v taoismu. Zakotvenost je skutečnost podmíněná interakcí komponent zakotvenosti. Zakotvenost je vztah. Vztah je celkem nadindividuálním, proto jej lze noumenalizovat, ač nelze postihnout předmětným vyjádřením. Vztah je sepětím jinakostí v usebrání vzájemné soudržnosti. Pro přehlednost, jež bývá v obdobných myšlenkových porodech obvykle první obětí, opakuji: jinakosti neztrácejí svou svojskost rozplynutím v jednotu. Ve vzájemné soudržnosti si uchovávají svou autonomní peras.

Pramenem skutečného lidského žití je tedy usebrání ve vzájemné soudržnosti s okolím. Pravdou skutečnosti života člověka tak nemůže být sebe-středná ignorace jinakosti ani její jednostranné pochopení jako prostředku, ale spolu-procítěná konsolidace ve vzájemnosti. Člověk tedy není vskutku člověkem, pokud je jen pro sebe a není stejně tak i pro své okolí. Pravdivý pohled člověka na jinakost tedy není pohledem na prostředek (či sumu prostředků), na omezení, na nepřítele vzdor němuž se je třeba prosazovat, na předmět využití, uchvácení, přivlastnění. Není pohledem na horizontu nabízených předmětů a podnětů k vlastní realizaci. Na pole možností uskutečnitelnosti podmínění žádostivostí. Celý předchozí výklad směřuje k tomu, že pravdivý pohled člověka na svět, pohled určitého celku na jinakost, vůči níž se vymezuje, není vůbec pohledem na horizont, ale pohledem v horizontu. V horizontu, v němž je sám pohlížející zakořeněn kouzlem své definitivnosti jakožto absolutní poslední jistoty, která mu dává možnost nezkreslené sebe evidence. Pravdivý pohled člověka na svět je pohled v horizontu bytostné přináležitosti a bytostné soudržnosti.

Soudržnost se vůči jinakosti nevymezuje panovačně a uchvatitelsky. V základu vymezení se v soudržnosti, v základu lidství, tkví bytostné procítění jinakosti jako podmíněnosti sebe sama, neoddělitelné součásti sebe sama. Proto lidské je vůči jinakosti, z níž jsme vzešli a z níž v neukončitelném počátku stále vzcházíme, pociťovat sepětí. Tedy lásku, úctu, vděčnost. Vděk za sebe možného jen díky onomu. Ale i roztrpčenost, výčitky, zlobu. Sic opravdovost vztahu dlí v hloubce. V hloubce upřímnosti. A v hloubce bytostné upřímnosti člověka dlí kolísavost projevující se emocionální roztrpčeností. Proto naprosto jednostranný vztah člověka vůči někomu (či něčemu) není autentickým. Dvojakost v sepětí vzájemnosti proto musí být z lidské strany obsažena, jinak se jedná o iluzi, ne o odevzdání se v bezvýhradnosti.

Jen bezvýhradné odevzdání sebe v jinakost při zachování vlastní peras je autentickým lidským vymezením se v soudržnosti. Jen pokud hodnotu spolupodílníků nás v základu vymezujícího vztahu procítíme jako hodnotu sama sebe, jen potud jsme lidmi.

Pro odlehčení přeintelektualizovaného a abstraktními strofami v nepřehlednost přebujelého textu dva příklady ze života. Rozplakal jsem se při pohledu na pahýl mohutného kaštanu, jenž byl uťat, aby dál každý podzim nezaneřáďoval pod ním se vinoucí silnici. Měl jsem rád ten strom. Rok co rok opájel jsem se pohledem střípky jeho mohutné vznešenosti. Od dětství uctivě klaněl jsem se jeho kráse, klaněl se jeho obdivuhodnosti. Pohled na kypící, v poryvech větru ódy o zázraku stvoření andělským hlasem pějící, bujnou rozkošatělost mě učil, že dokonalé není vyrobitelným, ale blízkým. Plakal jsem, když mi zavřeli do vězení kamaráda. Nadlouho, zaslouženě a já ho nebyl schopen odsoudit. Řval jsem, že bych mu za takovou blbost nejradši lidově řečeno ,,dal pár facek". Padající slzy však nebyly slzami vzteku, ale bezradné lítosti. Lítosti z vědomí nemožnosti napravit již nastalé. Místo, bych jej odsoudil a zavrhl, litoval jsem vězeňského života, jenž ho čeká. Místo abych se ušklíbl, že konečně nebudou auta před hernou atakována kaštany, plakal jsem pro strom. Jsem tedy ještě člověkem. Neb, jak již bylo řečeno, lidské je pociťovat vůči jinakosti sepětí soudržnosti a přináležitosti.

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)