Jak si vybudovat vztah ke Krušným horám?

Co chybí regionu Krušných hor v kulturním a společenském smyslu a co mu brání v přirozeném vývoji? Je to nepochybně vykořeněnost, zpřetrhání tradic, mělký vztah obyvatel k jejich domovu a jejich pasivní přístup ke společnému soužití a zkrášlování míst, ve kterých žijí. Jestli se chceme vyhnout představě Ústeckého kraje jako prolákliny mezi Českým středohořím a Krušnými horami zalitými vodami Baltského moře, ve kterém ukryjeme všechny ty nepodařené pokusy 20. století o soužití a živobytí, a hřebenů Krušných hor jako podstavce pro větrné a solární elektrárny ne nepodobné sci-fi vyobrazením z jiných planet, je nutné začít ve zdejších obyvatelích rozfoukávat bazální pocity zakořenění a konservativnosti. To s sebou nese jistou míru zarputilosti, odvahy a vytrvalosti. Cílem je podporovat sociální kapitál zdejších lidí, potenciálních dobrovolníků pro rozvoj regionu. Ačkoliv sociální struktura regionu je velmi nepříznivá, je možné, a potažmo nutné, ji rozvíjet. Je třeba lidem ukázat, že rozvoj lze postavit na drobné práci každého z nás, která může výrazně přispět k lukrativnosti místa. Měla by se stát opakem přístupu jistých podnikatelů v turistice z východního Krušnohoří, kteří aplikují tzv. „systém Sv. Vojtěcha“. I ten prý, aby úspěšně zoral pole a vydobyl si zisk, zapřáhl za pluh čerta. Vaší fantazii, co je ten čert dnes, se meze nekladou.

V Krušnohoří je především zapotřebí obnovit pevný vztah k vlastnímu bydlišti. Hornická mentalita je pochopitelně jiná než nátura sedláka, statkáře. Hornický život byl vždy nebezpečnější, divočejší, hrubší a nevznikal při něm tak těsný vztah k té svrchní části země, která regionu dává tvář. Naopak – hornická duše si byla vědoma, že to důležité je schováno hluboko pod povrchem a onen „povrchní“ nátěr na světle božím je jen střípek v mozaice života. Podle toho také Krušné hory vždy vypadaly. Hrubé rysy lidí převažovaly nad jemným vzhledem vzdělanecké společnosti kulturních center, jako byly Karlovy Vary, Teplice či Praha.

Všeobecně se této síle říká vztah k domovu. Je to síla, která nám vládne a jejíž projevy neovlivníme. Jednou jsme se zkrátka někde narodili, a čím jsme starší, tím více nás to táhne zpět či přikovává na místě. Nemusí ani jít o rodiště, ale o místo, kde je nám lépe než na jiných místech. Duše pozná, kde je jí dobře a bez slitování nás tam táhne. Když ji poslechneme, budeme žít šťastnější, i když možná po materiální stránce chudší život. Duše si nenechá nic vysvětlit a rovnou vyžaduje to, po čem prahne. Musíme na určité místo jezdit stále častěji, jsme na něm pokaždé aktivnější. Pokud je vám tento pocit známý, pak víte, co to znamená mít vztah k domovu. Víte, jakou sílu má milované místo. Co ve vás dokáže vyvolat. A pokud tento pocit neznáte, možná po něm nyní toužíte.

Tento pocit je přesně to, co Krušné hory potřebují. Lidé zde žijící se nejprve musí stát „místními“, musí poznat příběhy místa, jednotlivé roční doby, sousedy, vědět, co mohou zlepšit, a začít na tom pracovat. Musí se zajímat o své okolí, komunikovat se všemi, mít chuť spolupracovat a seznamovat se. Snažit se učinit své bydliště krásnějším, aby vyzařovalo jejich duši a vztah k místu. Zní to jednoduše, ale leckde v Krušných horách naleznete místa, z nichž takové projevy péče o domov vymizely. Jedem hubícím lásku k domovu je chudoba, nízká kvalita života, nespokojenost, neznalost, strach, lhostejnost, příchod silného investora nebo rozpad pospolitosti. Z pohledu místních obyvatel se tomu nelze divit. Malé množství obyvatel, dojíždění za prací a nezaměstnanost nevytváří prostředí pro dostatečné množství dobrovolnické práce. Kde chybí obcím funkční spolkový život a cenný sociální kapitál, nastupuje touha po tzv. „rychlých penězích“. Ty přinášejí formou dlouhodobě nevýhodných smluv do obecní pokladny nesystémové peníze, které často odpovídají oné pomyslné smlouvě s ďáblem. Díky takovým smlouvám se do krajiny dostávají například větrné a solární elektrárny. Ty poté rozdělují obyvatele dotčených území.

Větrná energetika

Na první pohled nejviditelnější proměnou prošel za posledních několik málo let hřeben Krušných hor. Vyrostlo zde již na 50 větrných elektráren. Již dnes drží celorepublikový primát instalovaného výkonu Ústecký kraj, resp. ústecké Krušnohoří. Se svými 70 MW je suverénně první. Na druhém místě se nachází Olomoucký kraj s 12 MW instalovaného výkonu. A to zatím v Krušnohoří stojí sotva pětina plánovaných elektráren. V plánu je mnoho projektů jejich výstavby od Lubů až po Petrovice. Na existujících vizualizacích si můžete prohlédnout nespočet lokalit, kde mají stát „hejna“ větrníků. Například v okolí Medvědí skály a Lesné jich má stát jedenáct. V současné době se snížily výkupní ceny elektřiny z větrných elektráren, takže se zpomalila i nová výstavba. Zájem investorů se také obrátil směrem k fotovoltaickým elektrárnám. Období zpomalení výstaveb větrných elektráren může ale velmi rychle skončit.

Je na čase si uvědomit, co existence tohoto nového „porostu“ bude pro Krušné hory znamenat. Chceme to? Tento trend výstavby opět poukazuje na pozici Krušných hor jako pohoří ‑ „holka pro všechno“. Na hřebeni Krkonoš jistě k výstavbě větrných elektráren nedojde. Tam by to místní lidé, ekologové a turisté v jednom šiku nikdy nedovolili. Určitě zde ale fouká více než v Krušných horách. Podobně se brání lidé a instituce na Vysočině. Ačkoliv zde není národní park a CHKO Žďárské vrchy chrání jen malou část Vysočiny, místní lidé, zastupitelé, a dokonce i vedení kraje se brání v jednom šiku tlaku investorů na „zamoření“ zdejší krajiny větrnými elektrárnami. Vnímají jednoznačně negativní vliv na turistiku v kraji. Proč zde lidé jsou schopni vzdorovat „rychlým penězům“ a v Ústeckém kraji ne? Je zde cosi jinak. Je to v myslích lidí, podle kterých snese jejich region vše a není nutné vůči němu mít žádné zbytečné výčitky. V Krušných horách je zkrátka možné vše. I větrníky na Klínovci. Naštěstí nové zastupitelstvo v Jáchymově přehodnotilo svůj záměr a od výstavby chce ustoupit. Příliš dlouho jsme byli zvyklí z Krušných hor jen brát a nic nevracet. Vlastně celá republika je zvyklá těžit a uspokojovat své energetické potřeby na úkor Ústeckého kraje a Krušných hor. Pokud se proti tomuto využívání nepostaví místní lidé, nezastane se Krušných hor nikdo.

Pokud byly dříve synonymem Krušných hor dým a kouř, nyní hrozí, že jím budou vysoké bílé stožáry, které vyrostou na celém hřebeni hor a přemění horskou bariéru na pouhý podstavec pro větrné elektrárny. Například hrozí likvidace krajinného rázu horských luk v okolí Moldavy kvůli výstavbě více než čtyřiceti elektráren. Ačkoliv lze pochopit zájem obcí vylepšit si rozpočet o podíl z prodané elektřiny, je nutné si rozmyslet, jestli cena za toto finanční přilepšení není příliš vysoká. Každé rychlé peníze jsou ošidné a dlouhodobě nevýhodné. Likvidace starých větrných elektráren je finančně velmi nákladná.

A z pohledu turistiky jsou houfy větrníků velmi chabým lákadlem k návštěvě. Ačkoliv větrné elektrárny se jako první objevily na německé straně hor, dnes se starostové obcí v Přírodním parku Erzgebirge/Vogtland vehementně brání plošné výstavbě vrtulí na české straně. Krušné hory jsou bohužel i bohudík bohaté na přírodní zdroje – ať už jsou pod zemí nebo nad zemí. Jen je otázka, jestli je prvoplánová, masivní a hlavně rychlá „těžba“ těchto zdrojů – ať už rud, uhlí či větru – tím, co se z dlouhodobého hlediska nejvíc vyplatí. Na saské straně si obce spočítaly, že jejich budoucnost je spíše v turistickém ruchu než v podílech na zisku z větrné energie. V soustavné práci na vylepšení nabídky služeb a stabilní zaměstnanosti místních lidí. Co naučí místní lidí točící se větrná elektrárna?

Výsledky plynulého zdravého rozvoje z místních zdrojů se nedostavují hned, jsou však o to dlouhodobější. Rozvoj, který není založen na zvyšování kvality života místních obyvatel a nevychází z jejich vlastních aktivit, je vlastně nezdravý. Za každé rychle získané peníze se platí vysoká daň. Typickým příkladem tohoto typu zisků jsou větrné elektrárny.

Ne náhodou se větrné elektrárny staví pouze na katastrech chudších obcí nebo na katastrech obcí, které nejsou samostatné, ale naopak spadají pod města v podhůří. Zatímco obce na západní straně hor umí říci větrným hejnům ne, na východní straně to vypadá, že větrné elektrárny vyrostou v mnohem větším počtu. Hlad po rychlých penězích je přímo úměrný aktivitě místních sdružení a četnost větrných elektráren kopíruje míru poškození Krušných hor (více jich vzniká v jejich východní části) a také množství původních obyvatel, kteří jsou mnohem konzervativnější (na západě je jejich podíl vyšší). Důvodů asymetrie může být více; seriózní výzkum by jistě odhalil souvislost mezi tolerancí větrných elektráren, vztahem lidí k jejich vlastní obci a okolní krajině a neexistencí koncepční rozvojové studie obce založené na pozvolném rozvoji sociálního kapitálu.

CHKO Krušné hory?

Událostí, která by mohla významně proměnit budoucnost Krušných hor, je hypotetické vyhlášení CHKO Krušné hory. Díky mapování Natura 2000, které bylo ukončeno v roce 2007, bylo doloženo, že Krušné hory v celé své šířce od Lubů až po Nakléřov jsou ekologicky natolik hodnotné, že si zaslouží ochranu své cenné přírody a krajiny. Velkoplošná ochrana Krušných hor by byla samozřejmě velkou změnou pro dotčené skupiny, hlavně obce, podnikatele a majitele pozemků. Přesto lze říci, že vyhlášení CHKO Krušné hory je přesně tím krokem, který může tomuto přehlíženému pohoří významně pomoci vylepšit si jméno, zvýšit hrdost místních lidí a podpořit vznik mnoha neziskových organizací zaměřených na péči a rozvoj Krušných hor. A také zastavit masovou výstavbu větrných elektráren. Jenom si představte ten nápis: CHKO Krušné hory. Není to dnes pro mnoho lidí ze vzdálenějších krajů spíše protimluv? Určitě by to upoutalo pozornost prázdninových turistů a také cizinců. Nejdůležitější je však komunikace Agentury ochrany přírody a krajiny ČR s obcemi, které se nacházejí v dotčeném území. Správné a liberální zónování CHKO je základním předpokladem úspěchu projektu chráněného území. Na území plánovaného CHKO Krušné hory se nachází mnohem více obcí než např. v Českém lese, kde bylo prozatím poslední velkoplošné chráněné území vyhlášeno. Vyhlášení CHKO Krušné hory tak může znamenat definitivní vylepšení jména tomuto pohoří. Jistě by je s nadšením uvítal i Karel Lím, velký propagátor Krušnohoří.

Zkušenosti s vyhlášením Národního parku Erzgebirge/Vogtland mají obce na saské straně hor. Nejsou však příliš pozitivní. Ochrana území zde naráží na rozvojové plány obcí. Jestliže se saské obce, které co do počtu obyvatel výrazně převyšují česká sídla, snaží o další rozvoj, české obce čeká rozvoj mnohonásobně větší. A právě z obavy o zamezení nutných investic může pramenit možný odpor krušnohorských obcí k vyhlášení CHKO.

Ne všechna sídla mají dlouhodobou koncepci tvorby a ochrany životního prostředí na svých katastrech. Obecně je problémem časté střídání starostů na postech. Dlouhodobá ochrana přírodního bohatství navíc není tématem, které tito „zimní starostové“ stačí řešit. Spíše se snaží pro obec získat nějaké „rychlé peníze“ bez ohledu na krajinný ráz a ochranu přírody. Zde je pak nutné zavést nástroje ochrany přírody centrálně.

Zatímco starosta Božího Daru Jan Horník není nadšen z možného vyhlášení CHKO Krušné hory, některé ostatní obce tuto možnost vítají. Mezi nimi například Hora Svatého Šebestiána. Je však zajímavé, že i Ministerstvo životního prostředí a jeho výkonná ruka AOPK nemá jednotný názor na instalaci větrných elektráren. Zatímco ministerstvo chce, aby se z Krušných hor stal jeden veliký podstavec pro větrné elektrárny, AOPK hájí zájmy tetřívků a dalších obyvatel krušnohorských lesů a luk.

Podpora vzdělanosti a neziskového sektoru

Ve chvíli, kdy by se podařilo vyhlásit CHKO Krušné hory, vzniklo by mnoho pracovních míst v rámci Správy CHKO Krušné hory, která by zaměstnala vzdělané absolventy vysokých škol. Krušné hory by tak získaly profesionální ochránce a péči. Aby se však do rozvoje regionu mohla zapojit také laická veřejnost, je zapotřebí rozšířit možnosti vzdělávání. Příkladem mohou být Jizerské hory, kde v zázemí velkých měst působí desítky neziskových organizací, které pečují o přírodu a tradice tohoto pohoří. V porovnání s Krušnými horami je pozornost obyvatel měst mezi Jizerkou a Ještědem věnovaná jejich horskému zázemí neporovnatelně silnější. Týká se to i vzhledu horských obcí, ačkoliv podhorská města zde také nejsou přímo malebná. Většinou platí, že čím ošklivější města jsou, tím hezčí jsou navazující okolní rekreantské obce. Důležitým faktorem pro rozvoj Jizerských hor je také existence technické univerzity, která se nachází v Liberci. Ta vzdělává místní obyvatele, kteří pak častěji zůstávají v regionu a neodcházejí do jiných velkých měst.

Regionální vysoké školy samozřejmě umožňují rovněž výzkum místních lokalit, historie, tradic a přírody. Díky studentům tak dochází k popisu a analýze regionu, vznikají nové texty i překlady týkající se Jizerských hor. Tito mladí lidé se stávají členy okrašlovacích spolků a dalších sdružení, která o region pečují, vytvářejí opozici stavebním a investičním projektům a podílejí se na krajinném a urbanistickém plánování. Když se podíváme na dvě části Krušných hor, zjistíme, že Karlovarský kraj je jedním ze dvou krajů v ČR, které nemají vlastní univerzitu. Funguje zde pouze soukromá vysoká škola obchodní. Místní mladí lidé tak odcházejí studovat do jiných měst, kde se seznamují se spolkovým životem, kulturou a často si zde i najdou práci a založí rodinu. Z kraje tak odchází tolik potřebná inteligence a vzdělaní absolventi. Mladí energičtí lidé potom ve společnosti chybí a sociální kapitál Karlovarského kraje se snižuje.

V Ústeckém kraji plní úlohu vzdělávacího centra Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, která má několik fakult – filozofickou, pedagogickou, přírodovědeckou a ekonomickou. Kvůli své poloze na východním okraji Ústeckého kraje však bohužel nehrají Krušné hory pro místní studenty, spolky a sdružení hlavní roli. Ústečané se více ztotožňují s masivem Českého středohoří, ostatně charakteristický tvar Milešovky je oficiálním symbolem Ústeckého kraje. A na území Českého středohoří bylo v sedmdesátých letech vyhlášeno CHKO. Navíc České středohoří se může pyšnit gloriolou původního Českého ráje. Je škoda, že Krušné hory, ačkoliv mnohem osídlenější, vyšší, větší, historicky a turisticky významnější, nejsou pro Ústecký kraj tím největším lákadlem a rodinným stříbrem. Důvodem může být i to, že z oken krajského úřadu je vidět právě České středohoří a nikoliv masiv Krušných hor. I když silueta hradby Krušných hor je pro více než 80 % obyvatel Ústeckého kraje všudypřítomná.

Montanaregion UNESCO

Velikou rozvojovou šancí je zapsání vybraných hornických památek a lokalit Krušných hor na seznam UNESCO. Tato marketingová značka společně s možností vyhlásit CHKO Krušné hory by mohla znamenat zásadní posun ve vnímání Krušných hor. Závisí pouze na místním spolkovém podhoubí, jak na tyto výzvy zareaguje. Obě možnosti jsou dočasné a jistě nebudou aktuální donekonečna. Pokud se v obou případech má něco stát, je potřeba najít nadšené dobrovolníky, kteří zasvětí svůj volný čas obnově a rozvoji Krušných hor. Je třeba obnovit pouto ke Krušným horám a pokusit se zlomit dlouholeté prokletí.

Na jaře 2010 spojily svoje síly Karlovarský a Ústecký kraj s Technickou univerzitou ve Freibergu. Ve spolupráci s ministerstvy z obou zemí se plánuje společná česká a saská přihláška do UNESCO na přelomu let 2014/2015.