Editorial 2010/V/2

Main Article Content

Jana Dlouhá

Abstract

Úvodník 2010/V/2
2010-10-05 10:47:56
Vážení naši přátelé a příznivci Envigogiky,
od vydání minulého čísla se stala spousta věcí v přírodě i světě lidském, my však jsme opět zde (téměř v plánovaném termínu), abychom vám připomněli, že pořád ještě trváme a o cosi se snažíme. A to přesto, že se (všichni) teď nacházíme ve zvláštním období, mezičase, podivné strnulosti mezi časy, v době očekávání naplněné pocitem odcházení, a spíše strachem než nadějí.
Léto i první podzimní den je za námi, a před námi je změna času a tedy den či spíše noc, kdy prožijeme hodinu, která neexistuje, alespoň co se týče jejího měření či evidence, a je otázkou, jak popsat události, které se právě v ní odehrají, například narození či smrt ‑ získají svůj význam pravý, osudový, když se takto vymaní z uměle vytvořených souřadnic a souslednosti? Může se lehce stát, že v tomto bezčasí se dítě narodí, stařec je spatří, zaraduje se a zemře, ale nebude možno tyto události popsat tak, jak se staly, v časové souslednosti, protože intervalu mezi nimi není vymezeno řádné trvání; dítě pak vyroste v nevědomosti, neboť podle úředních záznamů není možno, aby mu bylo požehnáno; nejdůležitější svědek události odešel, byť jen jednou, ačkoli čas jeho odchodu nastal dvakrát. O skutečném bytí či nebytí těchto podivných bytostí, které nedokázaly zaručit jedinečnost svému v(ý)stupu na jeviště světa, je ovšem třeba znovu přemýšlet: úřední (ne)existence lidské bytosti je tak trochu zpochybněna, záznam v matrice dává ne-li novou šanci a možnost (hodinového) návratu oné hraniční události, tedy jí přiděluje alespoň zvláštní, podvojný smysl. Je možný ovšem ještě jiný výklad toho, co se děje v hodině, která ve skutečnosti není (v té dokumentované a řádně evidované skutečnosti): na tom, zda a kdy člověk (ještě nebo už) je, ve skutečnosti (doopravdy) nezáleží…
Pak už jen hledíme na svět prizmatem této lhostejnosti, která by mohla vystoupit z noční hodiny, plíživě se vetřít do vnímání času jiného a třeba veškerého, i do chápání toho, co je v něm skutečné: vidíme další rozostření významů a příznaky mezičasovosti naší situace. Politika v naší zemi je (v době volební, trvající ovšem téměř permanentně) stálou nadějí v nesplnitelné a zatracováním minulých pokusů jaksi plnit, byť většinou spíše peněženky než sliby a ideály. A tak žijeme mezi budoucností, pro kterou není možné cokoli (pomalu, každodenně) činit, a minulostí, se kterou je třeba rychle skoncovat; přítomný okamžik je položen do tohoto (virtuálního) přesahu, tím však z přítomné chvíle uniká ‑ je možno v něm být pouze nehybně, spočívat v blahé nedotčenosti asi jako vymřelý druh ptáka v lihovém nálevu. Příroda v tom zdá se hraje s námi: evoluční perspektiva postupného růstu, pěstování jemných rozdílů a rozlišování subtilních významů, nuancí jí byla odebrána, zmizela spolu s dobrem přisuzovaným kdysi veškerému stvoření; ke zlému však (pomalé, každodenní) přírodní dění spět neumí – a tak se nehybnosti brání dle své (dobrem nespoutané) povahy: živelně, permanentní katarzí, skrze niž vychází najevo pouze působící složka jejího vnitřního ustrojení. Ukazuje se tak, že složka pořádající, přírodní řád, zdaleka není samozřejmou zákonitostí, ale svého druhu „rozhodnutím“ přírody uskutečňovaným po kouskách každým jednotlivým projevem života, který činí vše pro dobro své, svých potomků i svého druhu, a že tyto drobné síly ve svém úhrnu dávají velké rozhodnutí o budoucnosti živého veškerenstva; dnes je tedy prováděno i v součinnosti s rozhodováním každého jednotlivého člověka a působením obecně lidským.
A tak nám letos předčasný podzim, po úvodní euforii spojené se slunečným začátkem léta nebo změnou na scéně politické, pro mnohé zprvu nadějnou, přinesl postupně strach, ztrátu jistot, pocit, že krize, katastrofa, povodeň může přijít kdykoli, že ji nelze předvídat a že následně se ‑ díky jejímu rozsahu a živelné síle ‑ s ní jen obtížně vyrovnáme. Takže se všichni učíme plavat, pevná půda pod nohama pomalu mizí a příští velká voda ji může odplavit zcela. Nedotknutelnost lidská bere postupně za své, a s ní i pocit, že jsme proti mnohému zajištěni a to se nás týkat nemusí.
Za této situace je lépe pohlédnout do minulosti dávné i nedávné, kdy i příroda byla méně zarostlá netýkavkami ‑ a to právě činíme v tomto čísle Envigogiky. Najdete zde četné příspěvky rázu vzpomínkového, mezi prvními pak několik odpovědí Jana Čeřovského na otázky o jeho praxi v ochraně přírody (a nejen o ní), a také jeho poněkud delší text o historii IYF[1]. Že mapovat historii environmentálního dění, jehož dráhy či silokřivky se protínají spíše v osobnostech než v souřadnicích místních anebo časových, má smysl, se dozvíte brzy i na příkladu prozatím utajené publikace, o jejíž existenci se včas (přesně 17. října) dozvíte v našich Novinkách. Pro tuto chvíli si k úvahám nad tím, co bylo, ale již není, přidejte i text Františka Morkese Z historie školních zahrad, který své téma systematicky zpracoval od vydání Všeobecného školního řádu císařovnou Marií Terezií roku 1774 až do období před II. světovou válkou. A do příště se zkuste zamyslet (a napsat nám) i vy – z mnohých drobných náznaků se totiž zdá, že celé jedno období ochrany přírody i jejího rozumového uchopení pomalu končí a je třeba o něm vydat svědectví.
Pod černobílou zástavou s nápisem Co činit (v zájmu dobrého)? pluje i vlajková loď našeho časopisu – recenzovaná rubrika uvedená tentokrát textem Bohuslava Binky a Jana Labohého, kteří rozebírají dva koncepty biocentrické etiky (činí tak pomocí testu naturalistického chybného závěru G. E. Moora). Přehledně se dozvíme, co jsou vlastně principy etiky (možnost rozhodnout o tom, co by mohlo být a zatím není, a co ze současného stavu nevyplývá), a jak (jinak) ji lze chápat ve vztahu k životu přírodnímu – text se klene nad bezmála stoletím úvah o lidské odpovědnosti a přináší závěry pro současnou praxi. Dialog s autory je ale možno zahájit otázkou: „Proč by vůle k životu měla být (pouze) empirickým faktem?“ Tak tomu je, pokud přírodu zbavíme (jakékoli) etické dimenze – což je oprávněné pouze v určitém diskurzu…
Plachty a vesla našeho plavidla jsou pak popsány hesly Jak činit (aby bylo cíle dosaženo)? i náznakem možných odpovědí v různých kontextech. Veronika Beňková a Jan Činčera mapují prožitkové naučné stezky i jejich vliv na environmentální interpretaci krajiny; Linda Schmutzerová a Martin Bílek se zabývají postojem patnáctiletých žáků základních škol a studentů víceletých gymnázií k environmentálním problémům. Jan Činčera a Magdaléna Komárková ukazují, jak rozvíjet environmentální senzitivitu mladších dětí i hodnotit výsledky tohoto působení pomocí dětské kresby. Konkrétní realizaci programu zaměřeného na pochopení souvislostí udržitelného rozvoje představuje Roman Andres – ve své výuce využívá improvizovanou hru „Tragédie obecní pastviny“.
Pro popis našeho (ne)udržitelného životního stylu i směřování mohou být relevantní eschatologická podobenství: to ukazuje Jiří Nečas, a ptá se zároveň po hodnotách dobrého života; přehled článků v tomto čísle Envigogiky lze uzavřít podrobnou zprávou o konferenci „Vzdělávání a udržitelný život“ (Education and Sustainable Life) konané při příležitosti 15. výročí založení Svatojánské koleje. Náš dialog se čtenáři však neuzavíráme zcela, naopak prosíme o pozornost procesům, o nichž zde byla řeč (přírodním i společenským), aktuálně postupu přijímání Akčního plánu SVUR, jednání o němž bylo prozatím odloženo na neurčito – o nich vám budeme postupně referovat.
Zůstaňte tedy průběžně s námi ve (virtuálním, avšak skutečném) dialogu, těšíme se na vaše texty a podněty
Za redakci Envigogiky
Jana Dlouhá

[1] International Youth Federation for Environmental Studies and Conservation

Downloads

Download data is not yet available.

Article Details

How to Cite
Dlouhá, J. (2010). Editorial 2010/V/2. Envigogika, 5(2). https://doi.org/10.14712/18023061.219
Section
Editorial
Author Biography

Jana Dlouhá

RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D. Odpovědný redaktor Envigogiky. Vystudovala obor ochrana životního prostředí (PřF UK) a postgraduálně filozofii výchovy (PedF UK). V současné době působí v Centru pro otázky životního prostředí UK; zabývá se především tvorbou výukových textů a koordinací vzdělávacích programů